V současné ekonomické situaci je o dobré zprávy nouze. A přitom by byly tak potřeba! Ze všech stran se na nás valí informace o tom, co zase zdražilo a na co se ještě můžeme „těšit“ na podzim a v zimě. Každý počítá, jak vyjde s domácím či firemním rozpočtem, kde si bude muset utáhnout opasek a čeho se zříci, případně jaké investice odložit o rok, o dva, na neurčito. Čtenář novin, posluchač rozhlasu a divák televize může nabýt dojmu, že pracovníci v médiích mají sado-maso sklony a že sdělovat co nejhorší zprávy jim dělá potěšení, trumfují se, kdo namaluje truchlivější prognózu, kdo vylíčí ještě černější budoucnost. Naštěstí se občas objeví i něco, co obyčejnému člověku, podnikateli či manažerovi, na chvíli uleví. Zřejmě jedinou radost teď dostáváme u čerpacích stanic, kde benzin a nafta už několikátý týden zlevňují. A podle analytiků trend bude pokračovat. Vím, že vyhráno tím zdaleka nemáme. Ale vzpomeňme na přísloví, že nemusí pršet, jen když kape.

Svět se dostal do bezprecedentní situace. Kdo by před rokem řekl, že Evropská unie bude firmám a lidem nakazovat, jak si mají zatopit. Kolik stupňů Celsia bude v pořádku, kolik ne a kdy si budou teplomilní hříšníci koledovat o trest. Vracíme se tak do časů direktivní ekonomiky, do dob, kdy strana a vláda nařizovala, co kdo smí a nesmí. V kapitalizmu přece měla místo nařízení a zákazů usměrňovat chování společnosti neviditelná ruka trhu. Jenže ani ta, jak se ukazuje, nezískala plnou důvěru vedení. Ano, zemního plynu, elektřiny i dalších energií se nebude dostávat, ale s jeho kritickým nedostatkem roste jejich cena. Kdo tedy bude moci příští zimu topit „pánu Bohu do oken“? Myslím si, že skoro nikdo. Omezovat se ve spotřebě a snižovat náklady se stane nutností, pokud mají firmy a domácnosti přežít krizové období. Tento ekonomický zákon bude nad všechny evropské direktivy, které se podle mého názoru ukáží jako zcela zbytečné.

Ztratili práci, smysl života, začali pít nebo nadměrně brát antidepresiva a předčasně zemřeli. V USA dospěli vědci k závažnému poznání. V posledních dekádách čekala předčasná smrt na 600 tisíc lidí, uvádějí zprávy na Seznam.cz. Týká se bílých Američanů bez vysokoškolského vzdělání, kteří nenašli odpovídající uplatnění na pracovním trhu. Byli z něj vytlačeni roboty, umělou inteligencí, digitálními technologiemi. A nebo se jejich pracovní pozice odstěhovaly do regionů s nízkými mzdovými náklady. Nám Čechům zatím toto nebezpečí nehrozí. Domácí ekonomika stále poptává mnoho talentů, a to z řad především technických profesí. Uplatnění v České republice najde každý, kdo chce a má potřebné kvalifikační schopnosti. Nezaměstnanost se u nás dlouhodobě pohybuje na velmi nízkých hodnotách. Věřím, že s vyspělými technologiemi z USA si nedovezeme i smrt ze zoufalství. Přece jen naše nátura je odolnější, prostě jiná. Nejsme zvyklí se jen tak lehce vzdávat, ačkoli i v českých zemích spotřeba léků stoupá a alkoholických nápojů je na dost vysoké úrovni.

Vláda se rozhodla podpořit zaměstnanost. Chce dostat do práce ty, pro něž je dosud pracovat nevýhodné, respektive je výhodnější uchýlit se do „šedé zóny“. Nabídne firmám možnost platit nižší pojistné odvody za seniory i za zkrácené pracovní úvazky. Pokládám to za velmi dobrý nápad. Na první pohled tím sice pokladna přijde o miliardy. Ale jen o ty hypotetické. Ve skutečnosti bude zapojeno více lidí v pracovním procesu, poroste HDP a tedy stát bude inkasovat víc. A spousta lidí pod hranicí životního minima si vylepší sociální postavení, takže už nebude žádat o dávky. A pochopitelně poroste i spokojenost obyvatel ze slabších sociálních skupin, což rozkvětu společnosti prospívá. Uvidíme, kolik zaměstnavatelů a zaměstnanců na nabídku kývne a jaký efekt to nakonec přinese. Jen mne napadá, že to mohlo přijít mnohem mnohem dřív.

Mimořádná situace žádá mimořádné činy. Bezprecedentní zdražování základních životních potřeb a růst výrobních nákladů nemůže zůstat bez pozornosti a zásahu vládního kabinetu. Proslýchá se, že se chystá základní energetický tarif, jenž by snížil cenu elektřiny pro odběratele s nízkou spotřebou. K tomu by však stát potřeboval mít na dodavatele elektrického proudu potřebnou páku. Jenže největší z nich, polostátní ČEZ, má soukromé vlastníky, a tak si politici s ním nemohou dělat, co chtějí. Nabízí se tedy řešení na znárodnění společnosti, respektive na její rozdělení – na část v majetku státu a část privátní. Ano, je to řešení, i když přichází se zpožděním a jistě vyjde draho. Bude zřejmě třeba akcionáře vyplatit, a to v době, kdy jsou na burze akcie hodně vysoko. Nabízí se i otázka, zda bylo správné dát ze státních rukou také plynárenskou infrastrukturu a vodovodní systém. Protože právě energie a voda jsou politicky velmi citlivé záležitosti a stát by je měl mít pod kontrolou zejména v tak turbulentní době, jako je tato.

Vláda se rozhodla, že vyhlásí boj drahotě. Domnívá se, že na současném prudkém růstu cen potravin se přiživují různí „keťasové“, kteří na úkor spotřebitelů dosahují neúměrně vysokých zisků. Extrémní případ z médií hovoří o šunce se ziskem 250 procent. Zemědělci a potravináři viní ze současné situace obchod. Svaz obchodu a cestovního ruchu ČR si však podezření z takového obohacování nechce na sobě nechat a tvrdí, že právě vysoce konkurenční prostředí v retailu tlačí obchodní marže dolů. Kdo tedy za drastické zdražování může? Snad se to dozvíme z kontrol, které chce MPO dělat nejméně po tři měsíce. A možná se i viník najde. Ale bude potrestán? Zákon na to není. Veřejnost ale jistě bude zajímat, kdo zneužil příležitost a snad se k němu i otočí zády. Tedy, pokud bude mít na výběr. Ale možná se naopak ukáže, že nikdo za nic nemůže, protože drahé nákupy způsobil růst nákladů na výroby a služby, tedy vyšší cena surovin, energií a lidské práce.