My Češi máme být na co hrdi, ale stále ještě trpíme jakýmsi komplexem méněcennosti. Děláme skvělé věci a ani o tom nevíme, raději obdivujeme to, co k nám přijde ze zahraničí. Jako motorkář mohu uvést řadu příkladů, ale zmíním se jen o dvou. Svíčky zapalování Brisk vyráběné v Táboře mají světovou úroveň a v mnohém předčí i japonskou nebo německou konkurenci. Jenže na domácím trhu je seženete s velkými obtíženi. Obchody, kamenné i internetové, nabízejí značky Bosch, Champion, NGK, Denso z importu, ale české ne, anebo jen vzácně. Přitom mnozí motoristé na ně nedají dopustit už od dob, kdy ještě nesly logo Pal. Rovněž motorový olej z pardubické rafinerie se shání špatně, zatímco Castrol, Motul nebo Repsol najdete v každé odborné prodejně a benzínové pumpě. Když jsem domácí Mogul poptával v krámě, kde jsem ho dříve kupoval, řekl mi prodavač, že tuto značku už neobjednává. Prý je tak špatná, že ji nikdo nekupuje. Z diskuzí na motorkářském foru však vyplývá, že Mogul si mnozí řidiči cení víc než světové značky. Možná že chyba se skrývá i v nedostatečném marketingu. V každém případě, když dáváme přednost českým potravinám, měli bychom vyhledávat i osvědčené tuzemské značky spotřebního a průmyslového zboží.

Hlavní město České republiky se vyrovnalo světovým metropolím i co se týče (ne)dostupnosti bydlení. Na nový byt skutečně nedosáhne žádný chudák, a i dobře situovaný zaměstnanec se kvůli němu zadluží skoro na celý život. Jak vyplynulo z tiskové konference společnosti Central-Group, před sedmi lety se za necelých čtyři a půl milionu korun dal pořídit třípokojový byt o rozloze 70 metrů čtverečních. Letos za stejné peníze dostanete sotva garsonku poloviční výměry. Ano, cena stoupla na dvojnásobek a počítá se s jejím dalším růstem přibližně desetiprocentním tempem každý rok. Poptávka na trhu totiž neklesá, povolování výstavby se stále vleče a stavební materiály stejně jako mzdy zběsile rostou. Ani situace v regionech není o mnoho lepší, nicméně Praha tak jako ve všem hraje prim.

Jedna z nejvíce kontroverzních věcí, které hýbaly podnikatelskou věřejností, bylo zavedení stravenkového paušálu, tedy rozšíření možností v poskytování obědů zaměstnancům. Proti byly vydavatelé stravenek a odbory. Argumentovalo se rozbitím osvědčeného systému, který léty prokázal své kvality. Příznivci paušálu poukazovali na to, že změna poskytuje více možností, zjednoduší administrativu a skoncuje s vysokými provizemi. Po dvou letech fungování se ukazuje, že čtyři z deseti firem dávají přednost stravenkovému paušálu. Zejména vyhovuje malým a středním zaměstnavatelům. Ti velcí mohou poskytnout občerstvení ve vlastních podnikových jídelnách. Ale nestalo se, že by lidé v práci přestali obědvat a raději získané finanční prostředky vydali za něco jiného. Myslím, že nynější praxe, i když možná do značné míry ovlivněná pandemií koronaviru, prokázala správnost zvoleného řešení.

Statistický úřad nám přinesl dobrou zprávu. Ekonomika České republiky nabírá dech, průmysl dokonce proti loňsku posílil o víc než polovinu (55 procent). Když si člověk přečte takové informace, pozitivně ho to naladí. Tak přece, kulminace nákaz a omezování všech činností jsou za námi, blýská se na lepší časy. V době, kdy nás ohrožoval nejen koronavirus, ale i blbá nálada a žádné světlo na konci tunelu nevidět, mají pozitivní události dvojnásobnou cenu. Jenže ve skutečnosti zas tak úplně venku z problémů nejsme. Výrazný růst způsobila loňská nízká základna. Automobilky, tahoun domácího hospodářství a letošního oživení, v minulém roce na několik týdnů zavřely. Navíc se stále nechce probudit stavebnictví, které má i jiné překážky – například složitou legislativu při povolování staveb a zdražování materiálů. A každý také ví, že klesající počty nakažených jsme viděli před loňskými letními prázdninami také, a na podzim se trend obrátil. Věřme, že tentokrát nám konjunktura vydrží.

Egyptští rybáři si našli nový způsob obživy. Ve vodách Nilu loví plasty, kterých je tam víc než ryb. Za plastový odpad dostávají odměnu. Tahle zpráva z tisku vypovídá o dnešní době víc než sáhodlouhé komentáře politologů. Naše planeta se dostala pod civilizační tlak a už nezvládá další znečistění. Jak je zřejmé, cesta k nápravě existuje. Spočívá nejen ve velkém úklidu odpadků, které najdeme všude po celé Zemi. Další krok musí být v omezování dalších odpadů a mnohem efektivnějším využívání zdrojů, které se rychle tenčí. Výpověď o rybářích a plastech můžeme brát jako tragickou skutečnost, kam jsme se v bezbřehé spotřebě dostali. Zároveň jako naději pro člověka a jeho životní prostředí. Řešení, jak z ekologické krize ven, existuje. Ale už není možné dál jen čekat s rukama v klíně.

S tím, jak se uvolňují protipandemická opatření a život se vrací do starých kolejí, objevují se k diskuzi staronová témata. Znovu se začíná hovořit o zkrácení pracovní doby a prodloužení dovolené o týden. Zejména odbory a část levice tyto změny podporují a prosazují. Naopak zaměstnavatelé se staví proti. Jako argument se používají obvyklé poměry v Evropské unii. Ve vyspělých státech EU má pracovní týden v průměru 36,2 hodiny. V České republice narůstá tlak na zkrácení pracovní doby na 37,5 hodiny. Jenže ti, co by to měli zaplatit, se brání. Businessu už nyní chybí pracovníci. A dále by stouply mzdové náklady o desítky miliard korun. Proto je třeba se ptát, zda si další benefity pro zaměstnance v této chvíli, kdy se ekonomika bude sbírat z covidové krize, vůbec můžeme dovolit.