Přišla jsem na tiskovou konferenci, pravda, s mírným zpožděním. Podkladové informační materiály se na mne nedostaly, zato tak zvané holubí letce, tedy někdejším kolegům, kteří se chodí na akce už jen posilnit, občerstvit, popovídat si, aby nevyšli ze sociálního kontaktu, aniž  jim poskytnuté materiály poslouží pro další novinářskou práci, těm  se dostalo plné pozornosti. Však to znáte, děla slečna, jíž jsem potvrzovala účast s tím, že mne téma zajímá. Holubí letka snědla a vypila vše, co bylo k dispozici, někteří pak sál opustili, většina však ještě počkala na oběd. Ostatně, proč ne. My pracovitější jsme sice poobědvali také, ale tak nějak normálně, aniž bychom museli spořádat vše, co bylo přichystáno. Odcházela jsem docela naštvaně, protože surovinami, které potřebuji já k přípravě chutného menu, jsou informace, nikoli bramborová kaše s řízkem. V hlavně mi zněla stále dokola věta té slečny, která měla tiskovku na starost: Však to znáte... Ano, znám, a to je ten problém. Dotýká se mne, že přednost mají dobrodruzi, kteří pro osobní požitek s absolutní samozřejmostí nezodpovědnosti a absence etiky ovládají pódium mnoha tiskových konferencí, jsou vítáni, i když, ano, přicházejí včas...
Jde o etudu společenskou, obrázek morálky, o podstatu věci. O zrcadlo, které obraz nekřiví, ale pravdivě přenáší. Ale pozor, i s tendencí paušalizovat a zobecňovat.

Eva Brixi