O kvalitě připravenosti absolventů středních a vysokých škol pro praxi se v posledních letech hovoří stále častěji. Kritika míří nejen na zaměření studia, aby více odpovídalo potřebám praxe absolventů, a tedy požadavkům zaměstnavatelů, ale týká se také nedostatečného rozvíjení odpovědnosti absolventů, jejich schopnosti samostatně řešit problémy, pracovat v týmu a řady dalších. Jak to vidí sami studenti a čím by mohli přispět ke zlepšení současného stavu, bylo ústředním tématem rozhovoru s Danielem Thibaudem, předsedou Studentské komory Rady vysokých škol:

Ještě dříve, než se pustíme do tématu, by jistě neškodilo přiblížit Studentskou komoru, její postavení v organizační akademické struktuře, způsob fungování...

Studentská komora Rady vysokých škol (zkráceně SK RVŠ) je jedinou oficiální národní reprezentací všech studujících českých vysokých škol. Její výjimečné postavení vyplývá ze zákona o vysokých školách, který dává komoře v rámci akademické samosprávy mandát zastupovat studentky a studenty na národní i mezinárodní úrovni.
    Členy SK RVŠ jsou vždy dva studentští zástupci za všechny veřejné a obě státní vysoké školy a podstatnou část soukromých vysokých škol. Tyto zástupce, delegáta a jeho náhradníka, vysílají do SK RVŠ akademické senáty jednotlivých vysokých škol. V současnosti má komora asi 70 členů a dlouhodobých externích spolupracovníků, kteří působí v jednotlivých odborných komisích, sekcích a pracovních skupinách.
    SK RVŠ se schází pravidelně asi v měsíčních intervalech. Na svých schůzích se zabýváme především oponováním ministerských a vládních návrhů zákonů, které nezřídka znamenají pro studující změny k horšímu. Studenty a studentky ale hájíme také před samotnými vysokými školami, které občas nezvládají jednat zcela v souladu se zákonem, jak tomu bylo a je např. při stanovování nejrůznějších poplatků, které zákon vybírat neumožňuje. V neposlední řadě se snažíme spolupracovat se zahraničními partnerskými organizacemi a pomáhat v našem prostředí zavádět jejich dobrou praxi.

Aktuální studie názorů zaměstnavatelů na uplatnitelnost absolventů škol na trhu práce porovnala výsledky z let 2004 a 2007 s loňskými a podle zjištění provází nejvíce slabin přípravu absolventů učebních oborů a maturantů, co se týká znalostí a dovedností. U vysokoškoláků je hodnocení složitější, protože odráží přílišná očekávání zaměstnavatelů vedle snahy škol o širší profilaci znalostí studentů. Jak se na to díváte vy?

Čísla, na která odkazujete, jsou velice zajímavá. Velmi často slýchávám, že sehnat do firmy schopného řemeslníka je dnes velmi obtížné, přitom tabulky nezaměstnanosti ukazují, že krátce po ukončení školy jsou na tom právě absolventi učilišť nejhůře. Nebudu-li brát v úvahu skutečnost, že situaci na trhu práce nelze kvalifikovaně odhadnout na dobu delší než pět let a není tedy možné zavírat školy podle toho, jaká je momentální poptávka po jejich absolventech, chyba je podle mého názoru na dvou místech. Jednak je střední školství u nás dlouhodobě podfinancované a učiliště jednoduše nemají na to připravovat lepší absolventy. Podstatná chyba je ale také u potenciálních zaměstnavatelů, kteří nejsou ochotni zaměstnat čerstvého absolventa bez praxe a zaškolit ho pro svůj vlastní provoz.
    Stejný problém potom vidím i u absolventů vysokých škol. Trend ve vysokém školství směřoval, jak správně říkáte, k širší profilaci absolventů. Došlo k tomu mimo jiné také proto, že v dnešní době nemůžeme počítat s tím, že jakkoli studovaný člověk bude dělat celý život jednu práci. Z hlediska dlouhodobé uplatitelnosti na trhu je proto mnohem cennější přidat do vysokoškolského studijního plánu více předmětů zaměřených na tzv. měkké dovednosti a učit lidi spíše kriticky myslet, vyhodnocovat informace a umět s nimi pracovat, orientovat se správně v prostředí, nebát se prosazovat své názory a myšlenky atd. Tomu také odpovídá změna pohledu na dosažený titul, který ještě před třiceti lety mohl znamenat vstupenku do elitní společnosti vzdělanců, zatímco dnes již spíše poukazuje na to, že jeho nositel prošel jistou výukou ve výše popsaných disciplínách a v závislosti na svém studijním oboru se také orientuje v odborné stránce svého studia.
    Základ rozporu mezi tím, co očekávají zaměstnavatelé a co ve skutečnosti produkují vysoké školy, tedy vidím v nepochopení. Zatímco pro zaměstnavatele je kvalitní absolvent vysoké školy ten, který je pro něj co nejdříve použitelný, pro vysoké školy je to kriticky myslící a komplexně použitelná osobnost se znalostmi v oboru, která je připravená se u jednotlivého zaměstnavatele poměrně rychle dovzdělat na konkrétní pozici.

Jedním z řešení je tady sociální partnerství škol a zaměstnavatelů pro usnadnění přechodu absolventů škol do praxe. Dobré příklady by se asi našly, ale to nestačí. Co byste navrhovali ke zlepšení vy?

Partnerství škol a zaměstnavatelů je naprosto zásadní záležitost, která oběma stranám a ostatně i studujícím a absolventům může zásadně ulevit. Podle informací, které se k nám prakticky ze všech vysokých škol dostávají, jsou odborné praxe a stáže obrovský problém, protože studenti nemohou na často povinnou praxi sehnat místo. Kdyby už během studia byly firmy ochotnější podílet se na vzdělávání, dostalo by se jim odměny právě v podobě absolventů, kteří již budou znát jejich konkrétní požadavky a pracovní prostředí.
    Je evidentní, že každá firma si nemůže dovolit vlastní vysokou školu tak jako koncern Škoda Auto. Poukazuji ale na model, který například velmi dobře funguje v moravskoslezském kraji, kde metalurgický průmysl poskytuje stáže studujícím cílových oborů, které ihned po promoci zaměstná. Obdobně to funguje i ve zdravotnictví. Sám jsem studentem lékařské fakulty a vím, že pokud chci získat dobré místo na výběrovém oddělení špičkové nemocnice, tak nestačí výborný prospěch, ale již během studia musím třeba i několik let na dané oddělení ve volném čase docházet a učit se jeho fungování. Po promoci pak primář spíše bude mít zájem o člověka, kterého si vychoval, než o neznámého zájemce o stejnou pozici. A primář je přitom také spokojený, vždyť k němu nastoupí člověk, o kterém ví, že už něco umí. Tento přístup však vyžaduje zodpovědnou a promyšlenou firemní personální politiku, která může být mnohde problém. Naráží i na nedostatek prostředků vysokých škol, které samy nikdy nebudou schopny takový systém nastartovat.

Zmíněná studie se zaměřila na názory zaměstnavatelů z různých oborů činnosti. Dokládá obecně oprávněnost jejich připomínek k současné podobě vysokoškolské výuky, způsobu výuky jazyků a dalším potřebám praxe nebo je to složitější?

Podle mě je nepochybné, že zaměstnavatelé nejsou s produkcí vysokých škol spokojení, v tomto smyslu ta studie asi nelže. Chybí nám ale hlubší náhled na celou problematiku, abychom mohli říct, kde je chyba. Je vůbec cílem vysokých škol produkovat hotové pracovníky, nebo spíše udržovat vzdělanost národa, dělat vědu, učit budoucí generace kreativně myslet? Zapojují se firmy dostatečně do procesu přípravy a vzdělávání svých budoucích zaměstnanců, když nejsou spokojeny? Jsou firmy ochotné spolufinancovat výuku, vrátí-li se jim investice ve formě lépe připravených absolventů?
    Jisté je, že mezi mlýnskými kameny toho, co nárokují vysoké školy, a toho, co chtějí zaměstnavatelé, jsou momentálně především studující a mladí absolventi. A to mne vůbec netěší.

Nakousli jsme problémy, o kterých by se mělo více diskutovat na všech frontách, a některá zobecnění výsledků by se mohla promítnout do návrhu novely zákona o vysokých školách. Má Studentská komora možnost se na tom nějak podílet?

Nejenže by se do zákona některá z nakousnutých témat promítnout mohla, ale také se tak poměrně čile děje. Jednou z novinek, která se do zákona v tomto kontextu dostala, je zavedení tzv. správních rad. Tento nově zaváděný samosprávný akademický orgán vysoké školy má být složen zejména z představitelů veřejného života, územní samosprávy a státní správy a absolventů dané vysoké školy. Mělo by v poměrně konzervativním akademickém prostředí jít o první krok směrem k významnější komunikaci mezi společností a vysokými školami. Otevírá se zde také prostor pro ovlivňování vysokých škol lidmi z průmyslu, s čímž ovšem zase nelze bez výhrad souhlasit.
    Samotná SK RVŠ má své dva členy ve vyjednávací reprezentaci Rady vysokých škol, České konference rektorů a ministerstva školství, která o novele jedná. I proto se komora v říjnu tohoto roku chystá uspořádat Konferenci akademických senátorů, kde by ráda se studenty z celé republiky zahájila dialog na téma role vysokých škol ve společnosti. Chtěli bychom zjistit, jak studenti z jednotlivých univerzit vnímají problematiku rozporu znalostí absolventů a nároků zaměstnavatelů, zda je výuka měkkých dovedností v současné podobě dostatečná a žádoucí, do jaké míry by studenti měli být vedeni k osobnímu managementu a vědomí odpovědnosti za svou kariéru. Také bychom se rádi bavili o přístupech jednotlivých škol k zajišťování praxí pro své studující.

V jaké fázi příprav se novela zákona o vysokých školách právě nachází a měli jste se již možnost se k některým materiálům vyjádřit?

Novela zákona je momentálně ve fázi připomínkového řízení, SK RVŠ o ní ale s ministerstvem a zbytkem reprezentace vysokých škol jedná takřka nepřetržitě už několik let. Snaha o novelizaci zákona je tady totiž už opravdu dlouho a se změnami na pozici ministra školství se pokaždé objevila znovu a znovu. V užším vyjednávacím týmu k novele mají studenti, jak jsem již zmínil, dva velmi schopné zástupce, kteří skutečně důsledně dbají na to, aby se do zákona nedostaly nesmysly. Musím říci, že oba odvádí skvělou práci.

Čekáte, že nakonec některé vaše myšlenky a náměty v návrhu novely zákona objeví?

SK RVŠ měla od začátku tři hlavní priority. První z nich bylo neposilovat roli nově zaváděných správních rad na úkor akademických senátů vysokých škol. Věříme, že správní rady mohou znamenat nemalé riziko, protože jejich členové nemusí potřebám vysokých škol rozumět. Doposud totiž není zcela jasné, z jakých lidí by měly být složeny a zkušenosti odjinud ukazují, že např. účast některých politiků ve správních radách neznamená vždy krok vpřed. V tomto bodu se nám podařilo uhájit pozice a nepřipustit větší přesun odpovědnosti, než je nezbytně nutné.
    Druhou prioritou bylo zachovat stávající postavení fakult ve smyslu neposilování vlivu univerzity jako celku. Zde se nám výraznějšího posunu dosáhnout nepodařilo a rektoři ve svých pravomocích na úkor děkanů spíše posílí.
    Náš nejpodstatnější úspěch se týká třetí priority, kterou jsme si při jednání stanovili. Je jím fakt, že studenti budou mít svého zástupce ve všech fázích hodnocení kvality vysokoškolského studia, tedy že studující bude členem Rady Akreditačního úřadu, Rady pro vnitřní hodnocení na dané škole a rovněž členem hodnotících týmů v oblasti vnějšího hodnocení. To je velmi důležité, protože tím zajistíme, aby byl celý nově zaváděný systém hodnocení kvality plně transparentní a aby studenti měli přesné informace o tom, jak kvalitní výuka je jim poskytována.

rozmlouval Jiří Novotný