Stále jsme s něčím nespokojeni. Diskutujeme o vysokých daních, stoupajících cenách za potraviny a energie, zlobíme se na ministry, školství, dodavatelsko-odběratelské vztahy, na prodlužování odchodu do důchodu. Sem tam i něco pochválíme, třeba kousek nové dálnice nebo jednodušší bankovní služby. O naší ekonomice proudí kolem nás nespočet informací. V jakém stavu však doopravdy je? Čemu v té záplavě zpráv, analýz a domněnek věřit, a čemu se jen pousmát? Čeho se bát, v jaké vize věřit?

Mnohé z toho se snažil poodkrýt doc. PhDr. Ing. Jan Urban, CSc., autor knihy Ekonomie bez mýtů a iluzí, jejíž druhé vydání připravil pro své čtenáře Nakladatelský dům Grada. Stojí za to ji zařadit do knihovničky každé firmy. Jan Urban je absolventem Vysoké školy ekonomické v Praze a Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, oboru psychologie. Působil jako šéfredaktor časopisu Ekonom, poradce v několika mezinárodních konzultačních firmách, učitel na Univerzitě Karlově, Vysoké škole ekonomické i několika zahraničních vysokých školách. V současnosti je docentem v Ústavu podnikové strategie Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích, partnerem vzdělávací a poradenské společnosti Consilium Group, lektorem veřejných i podnikových kurzů i programů MBA. Zeptala jsem se ho:

Jak tedy vlastně ekonomika funguje?

Tržní ekonomika odměňuje „úspěšné“, tedy ty, kteří jsou schopni vyrábět či nabízet zboží a služby, včetně své vlastní práce, jež lidé chtějí, a to za ceny, které jsou ochotni platit. Úspěch je věcí pracovitosti, nápaditosti, vytrvalosti a ochoty nést přiměřené riziko, současně však i schopnosti odolat pokušení vstoupit do nepřiměřených rizik. Úspěšnost vede k zisku, na snaze o jeho dosahování však není nic nežádoucího: zájem podniku či jeho majitelů o zisk je i zájmem společnosti. Neúspěšné, tedy ty, kteří přijali nesprávná rozhodnutí, trh „trestá“ ztrátou, většinou jim však nebrání se ze své chyby poučit. Ekonomika založená na těchto principech prosperuje. Trh sice neumožňuje se proti podnikatelskému neúspěchu pojistit, a nebrání občasným poklesům, brání však neproduktivnímu využívání zdrojů, a je tak efektivní. Fungování úspěšné ekonomiky se však opírá i o určitá pravidla a instituce, které trh sám zajistit nedokáže. K těm hlavním patří ochrana vlastnictví, smluv a konkurence.

A jak se liší ta česká, evropská a světová? Kde se víc mlží, kde se hraje na city a kde se spoléhá nejvíce na to, že obyvatelstvo bude časem lépe manipulovatelné?

Češi si nežijí špatně. České ekonomice by se však mohlo dařit lépe. Česko mělo na tvůrce hospodářské transformace i pozdější „vůdce“ smůlu. Otcové našeho novodobého kapitalizmu totiž o jeho skutečné podstatě příliš nevěděli. Nechápali či nechtěli chápat význam institucí, o které se trh opírá, ani to, jak a kdy by stát do ekonomiky zasahovat měl a kdy neměl. Cíle své politiky navíc často měnili podle svých potřeb.

Ekonomice nepomohli ani oligarchové, zaměňující blahobyt ekonomiky za prosperitu svého impéria, či natažené ruce nejrůznějších lobbistů, jež vedly k inflaci a rozpočtovým schodkům. Proklamované přibližování k vyspělému světu se tak bohužel zatím nekoná a Česku se naopak hospodářskou úrovní výrazně přiblížilo Slovensko, na počátku transformace ekonomicky zhruba o třetinu slabší.

To vše by však nemuselo tak vadit jako fakt, že nad problémy českého hospodářství politici stojí se špatně skrývanou bezradností nebo nabízejí recepty, o kterých je známo, že nikam nevedou. Velkou část veřejnosti manipulují i zbytečnými obavami. Příkladem je strašák eura, vzbuzující občas téměř stejnou hrůzu jako ve středověku ďábel.

Kdo má větší pravdu, politici, nebo média?

Mezi názory politiků a médií často není velký rozdíl. Nejen proto, že média hlasy politiků často jen přebírají, ale dostatečně nerozebírají, ale i proto, že z obou stran zaznívají spíše fráze a klišé, která ekonomické problémy jen zastírají. Ve vládních kruzích, v opozici i médiích tak kolují nejrůznější ekonomické iluze a veřejný prostor zaplavují rychlokvašení „analytici“, kteří dokážou předpovědět pět budoucích krizí ze tří.

Nejrůznější ekonomická doporučení jsou navíc často jen hrou slov. Prohlásí-li vláda nebo opozice, že se cestou k prosperitě stane zvýšení vládních výdajů (od něhož si slibuje zvýšení hospodářského růstu), zní to nesporně lépe, než kdyby prohlásila, že nás k blahobytu přivede zvýšení daní či veřejných dluhů, které je jeho nevyhnutelným důsledkem. Podobně, slyšíme-li od známého mediálního ekonoma, že k oživení naší ekonomiky přispěje „suverénní měnová politika“, zní to lépe, než kdyby přislíbil, že se k vyšší životní úrovni dopracujeme znehodnocením měny, podporou inflace a poklesem reálné hodnoty úspor, které jsou jejím důsledkem.

Svou roli sehrává i nízká znalost ekonomie, která u nás vládne. Skutečná ekonomie, v mezinárodním smyslu toho slova, se u nás totiž prakticky neučí, a kvalita ekonomicky zaměřených vysokých škol je až na výjimky nízká.

Někteří tvrdí, že by stát měli řídit zkušení podnikatelé. Jenže to má svá úskalí...

Co stát i ekonomika potřebuje, jsou především dobří a důvěryhodní vůdci. Tedy lidé, kteří dokážou řídit, ale i přinášet vize a ztělesňovat hodnoty, na kterých úspěšné ekonomiky stojí, a tyto hodnoty prosazovat. Jde i o vůdce, kterým nechybí odvaha. Jen málokterý současný politik by totiž měl odvahu říci, co pronesl na začátku krize 30. let minulého století T. Baťa, a sice že zdroje hospodářských potíží země i podniků jsou především morálního rázu a že řešením krize je přestat podporovat ty, kteří si podporu nezaslouží.

Naším problémem je však občas i to, že lidé volí vůdce, kteří přinášejí jednoduchá, rychlá a „zázračná“ řešení tam, kde rychlá a bezbolestná řešení neexistují. Vůdcům tohoto typu se od starověku říká demagogové, a státy, které jim propadnou, nečeká nic dobrého. Doufejme, že u nás budeme schopni mezi oběma typy vůdců jasně rozlišovat.

Hraje dnes ještě nějakou roli zdravý selský rozum při prosazování změn v hospodaření státu?

Zdravý selský rozum je důležitý: spočívá ve schopnosti vidět širší souvislosti. Příkladem jsou ekonomické diskuze, které se točí kolem daní a rozpočtových deficitů. Tyto deficity jsou nepochybně závažné, nikdo jistě nechce, aby naše dnešní výdaje platili naši potomci. Náš hlavní problém však není v tom, jak vysoké daně platíme, ale co za ně od státu získáváme. A to je „za mnoho peněz málo muziky“.

Vláda se zaklíná nutností ekonomiky vytvářet vyšší přidanou hodnotu. Přidaná hodnota naší vlády či státní správy samotné je však velmi nízká. Náklady státu na jeho provoz i výdaje na dávky a dotace, se vymkly kontrole, a vznikla zde specifická „nároková ekonomika“, kdy téměř všichni „mají nárok“ na vše. Souběžně s tím klesá kvalita školství, což přispívá k nízké dynamice produktivity. Nekvalitní a drahá infrastruktura, především silniční síť, komplikuje podnikání, a nekvalitní veřejná správa plodí nedomyšlenou, složitou a nákladnou regulaci. Nevýkonná státní správa přitom znamená méně prostředků pro sociálně potřebné.

Z mezinárodního hlediska tak dnešní situa­ce české ekonomiky připomíná stav, do kterého se začátkem tohoto století dostaly některé rozvojové země a který Světová banka pojmenovala „pastí středních příjmů“. Jde o situaci, kdy ekonomika ztratila konkurenceschopnost založenou na nízkých mzdách, ale nezískala konkurenceschopnost založenou na inovacích a produktivitě. Nejde však o problém „vysokých mezd“, ale spíše o nedostatečné manažerské a podnikatelské invence.

Liší se náhled akademiků a majitelů firem na vývoj ekonomiky? V čem případně?

Pohledy akademiků, i když ne všech, mají často jednu výhodu, a sice to, že jsou schopny uvažovat z národohospodářského hlediska, nikoli z pohledu jednoho odvětví nebo podniku. Ekonomiku totiž nelze řídit jako firmu: co platí pro jednu firmu, nemusí platit pro druhou, a už vůbec to neplatí pro celé hospodářství.

Má Česká republika šanci dohnat vzdělanostní a znalostní potenciál některých jiných zemí, které jsou před námi?

O potřebě dohnat ve vzdělání svět se u nás hovoří od listopadu 1989, a k čím většímu množství změn a reforem od té doby došlo, tím horší byl výsledný stav. Česká republika šanci na zlepšení nesporně má, neměla by se však honit za kvantitou, ale sledovat kvalitu školství. Studovat ani vystudovat nemusí každý, a ekonomika to nepotřebuje: představa o „ekonomice znalostí“ je mýtus. Důležité je sepětí škol s praxí, a výuka toho, co firmy potřebují. Příkladem je systém Junior Achievement, fungující v USA, v jehož rámci se studenti středních i vyšších škol učí podnikat, nebo systém duálního vzdělávání v Německu a Rakousku, v jehož rámci přechází část odborné výuky na firmu, ve které žák během studia pracuje. Oba systémy jsou dlouhodobě známé a úspěšné, a zavést je bylo možné již před desetiletími. Mojí zkušeností dlouhodobého učitele na VŠ naopak bohužel je, že řada z toho, co se dnes učí na soukromých i veřejných vysokých školách, nemá přes veškerý státní dohled žádný význam.

Pokud by ke zlepšení v této oblasti došlo, znamenalo by to, že se Češi budou mít ­lépe?

Nesporně ano, nebo aspoň tehdy, půjde-li žákům a studentům o to, získat vzdělání, a ne titul. Snad v žádné zemi na světě se lidé tolik neohání svými tituly jako u nás, současně však pravděpodobně v žádné jiné zemi nemá tolik lidí tituly, za kterými nejsou žádné znalosti.

Co by v příštích letech přineslo snížení daní? Motivovalo by to lidi k podnikavosti, nebo by se stali ještě pohodlnějšími?

Snížení daní je vždy žádoucí. Jeho výsledkem je, že osobám i firmám zůstává z toho, co vydělali, více, a mohou si pořídit, co potřebují. Výjimkou je pouze situace, kdy bychom žili v zemi, jejíž stát je efektivní, je schopen rozumné hospodářské politiky a úsporné administrace, což však bohužel není náš případ. Mimo jiné i proto, že na současném systému vládnutí není téměř nic, co by schopné lidi přitahovalo.

Dokázal byste vyjmenovat pět opatření nebo změn, které by naši ekonomiku proměnily v lépe fungující?

Jde o opatření, která jsou poměrně jednoduchá, měla být provedena již dávno, a čím více je budeme odkládat, tím budou bolestivější. Jejich podstatou je omezit agendu státních, resp. veřejných administrativních institucí, a zrušit tu, která neslouží občanům ani podnikům. Tento krok by podle mého názoru snížil personální stav státní sféry nejméně o 10 %. K ozdravení státních financí i podpoře ekonomiky by přispělo i podstatné omezení či zrušení dotací podnikům, v prvé řadě těm velkým, i omezení sociální pomoci osobám, které si mohou pomoci samy, u kterých tato pomoc vede především ke zvyšování jejich závislosti na státu.

K dalším opatřením by mělo patřit řízení a hodnocení státních či veřejných institucí na základě jasně stanovených cílů, a vyšší propojení středních a vysokých škol s businessem.

V neposlední řadě by se pak Česko mělo začít vážně zabývat svým postavením v mezinárodním srovnání snadnosti podnikání, které pravidelně publikuje Světová banka a které Česko v tomto ohledu řadí na zhruba 40. místo ve světě, za většinu evropských a řadu afrických zemí.

za odpovědi poděkovala Eva Brixi