Návrh Evropské komise (EK) v předložené podobě nepovažujeme za nástroj, který by podporoval evropský průmysl. Již samotné východisko materiálu považujeme za problematické.

EK v něm deklaruje snahu o urychlení rozvoje průmyslových kapacit EU, což působí pozitivně. Zároveň ale konstatuje, že de facto jedinou cestou je urychlená dekarbonizace, a navíc k dosažení tohoto cíle navrhuje zavedení dalších regulatorních mechanismů. Evropské firmy jsou přitom vyčerpané regulací, která zároveň představuje zásadní překážku pro udržení konkurenceschopnosti.

Prostřednictvím dostupných technologií není fyzikálně možné dekarbonizovat energeticky náročný průmysl (například výroba oceli, stavebních materiálů a chemický průmysl). Zároveň EU nedisponuje dostatkem finančních prostředků k dosažení tohoto cíle. Myšlenku, že řešením je zavedení energetického štítku a vstup regulátora sledujícího dodavatelské řetězce, považujeme za zcela mylnou.

Prvním krokem k podpoře (resp. záchraně) evropského průmyslu musí být okamžitá deregulace a zásadní revize systému emisních povolenek (ETS1 a ETS2). Zcela odmítáme jakékoli další regulace vedoucí k vyšší administrativní zátěži.

Pro lepší zdůvodnění našeho odmítavého stanoviska níže uvádíme konkrétní problematické aspekty IAA:

1. Návrh zavádí nové povinnosti (původ „Made in EU“, nízkouhlíkové požadavky, certifikace, reporting), které povedou ke zvýšení nákladů a administrativy, aniž by byla zajištěna odpovídající finanční kompenzace. To je zvlášť problematické pro malé a střední podniky, které nemají kapacity nést další regulatorní zátěž a hrozí jim ztráta konkurenceschopnosti. Značka „Made in EU“ je navíc obecně pro otevřenou ekonomiku ČR problematická. Jsme silně exportní zemí, která je hluboce zapojená do globálních a mimo-EU dodavatelských řetězců.
2. České firmy často nejsou finálními výrobci, ale subdodavateli. To znamená vyšší náklady v případě, že vstupy nemají původ v EU; výrobek pak nesplní nízkouhlíková kritéria a vyvine tlak na přeskládání dodavatelských řetězců, často bez reálné alternativy.
3. Ohrožené jsou hlavně tyto sektory: subdodavatelé v automobilovém průmyslu, strojírenství, chemie, hutnictví, stavebnictví.
4. Koncept tzv. „Green premium“ nebude fungovat. EK počítá s tím, že trh zaplatí více za „zelenější“ výrobek. To je nerealistické očekávání. V ČR je cenová citlivost zákazníků i firem velká a zároveň slabá ochota platit víc. Hrozí tedy, že české firmy ponesou zvýšené náklady a přidaná hodnota se nevrátí v ceně.
5. Administrativa a certifikace: Označení („label“) je sice formálně dobrovolné, ale bez certifikace se bude hůře dostávat k zakázkám/dotacím, zejména pro malé a střední podniky. Bude nutný reporting, ověřování dat a digitální pasy výrobků. Existuje reálná obava, že nastane „dobrovolné na papíře, povinné v praxi“.
6. Riziko nerovných dopadů mezi státy: státy s levnější energií / silnou státní podporou / hotovými průmyslovými zónami budou zvýhodněny. ČR přitom patří mezi státy s vysokými cenami energií, pomalým povolováním v praxi (i přes EU rámec) a slabší fiskální kapacitou, např. ve srovnání s Německem a Francií. Vnímáme tedy riziko další koncentrace průmyslu v západní části EU.
7. Zahraniční investice: dvojsečná zbraň – Pro ČR jsou přímé zahraniční investice (FDI) klíčovým motorem průmyslu. Přísnější podmínky mohou odradit investory a prodloužit rozhodování. Tlak na „kvalitní investice“ je logický, ale může zpomalit nové projekty hlavně v regionech závislých na automotive průmyslu.
8. Povinné požadavky na unijní původ v oblasti veřejných zakázek a podpůrných schémat mohou vést k omezení soutěže, vyšším cenám vstupů a odvetným opatřením ze strany třetích zemí. Pro české podniky, které jsou silně zapojené do globálních hodnotových řetězců a exportu, to představuje významné obchodní a investiční riziko.
9. Návrh výrazně rozšiřuje pravomoci EU (např. podmínky pro zahraniční investice, delegované akty s možností rozšiřování povinností), což snižuje flexibilitu členských států reagovat na vlastní hospodářskou realitu. Přísné a jednotné podmínky mohou odrazovat investory a brzdit rozvoj průmyslu v zemích, jako je ČR, kde průmysl představuje klíčový pilíř ekonomiky a zaměstnanosti.

(tz)