V rodinné firmě Kv.Řezáč, která je věhlasným výrobcem uzlových sítí z Tišnova a jejíž tradice sahá až do počátku 20. století, začíná postupný proces mezigenerační výměny.

Přestože se může zdát, že předávání podnikání působí jako romantická představa o pokračování tradice, realita je často daleko složitější. Ing. Martina Kyselková, majitelka a jednatelka Kv.Řezáč, otevírá diskuzi o tématu, jež v médiích a na sociálních sítích tolik vidět není: o pocitu nejistoty, osobních pochybnostech i psychické náročnosti, které s sebou tento proces přináší.

Když se v letech 2001–2002 vedení Martina Kyselková se svým manželem ujímala, přicházela do firmy, která si prošla v období po sametové revoluci turbulentním vývojem. V restituci v roce 1992 se ji podařilo získat zpět do rukou potomků původního zakladatele. Rozdílné pohledy na směřování businessu však zanedlouho v rodině vyvolaly rozkoly. Postupně se podařilo odkoupit jednotlivé podíly a výhradní majitelkou podniku se stala maminka Martiny Kyselkové.

Když pak právě sama Martina Kyselková převzala manažerskou štafetu od svého tatínka, čekala ji s manželem výzva zavést do řízení nové technologie a nastavit jasný kurz. Těšila se. Vnímala totiž, že se ujímá hodnotné rodinné tradice, na jejímž utváření se nyní také mohla podílet. „Největší motivací postavit se do čela firmy pro mě byla možnost navázat na odkaz mého pradědečka a dědečka. Ale moji nástupci už tuto motivaci nemají. Nejstarší syn nastoupil do firmy až po smrti svého dědečka. Zatím je pořád nováčkem a necítí tolik onu rodinnou provázanost. Pro něj je to víc o výzvách samostatného podnikání,“ popsala Martina Kyselková. Připouští, že mladší generace dnes hlavně vidí složitou globální ekonomickou situaci a tlak, který podnikání v malé rodinné firmě přináší.

Proces mezigenerační výměny je podle ní jedním z nejnáročnějších období v životě každého podnikatele. Majitel firmy si musí uvědomit, komu chce svěřit výsledky své dlouhodobé práce, a rozmyslet si, jestli poté firmu zcela opustí, ponechá si nějaký podíl, nebo třeba poradní funkci. „Jen málokdo dokáže za sebou zavřít dveře a neohlédnout se. Rozhodnutí, komu a jak předat rodinné dědictví, je těžké. A pokud v rodině není jasný nástupce, je potřeba připravit firmu k prodeji. Příliš dalších možností nemáte. Musíte si proto stanovit bod, kdy k předání dojde, a podniknout patřičné kroky, aby tyto změny neovlivnily chod firmy a neodradilo to stálé zákazníky a obchodní partnery,“ řekla majitelka Kv.Řezáč.

Martina Kyselková sama začala o nástupnictví uvažovat poté, co ji zasáhla osobní tragédie. Před deseti lety zemřel její manžel, a o několik let později i její blízká přítelkyně, která ve firmě zastávala post klíčové výrobní manažerky: „Došlo mi, že nikdo nejsme nesmrtelný ani nenahraditelný. Začala jsem aktivně hledat informace, navštěvovala přednášky a workshopy. Zjistila jsem, že většina podnikatelů není na tuto změnu vůbec připravena. Proto jsem se snažila v problematice zorientovat a postupně jsem mapovala situaci.“ Přesto, jako řada dalších podnikatelů, vidí, že úspěch při předávání businessového odkazu závisí především na zájmu další generace v tradici pokračovat. Bez jasné vize a chuti podnikání posouvat, zdokonalovat či proměnit se to ale neobejde.

Zatímco její syn už přebírá část kompetencí, další kroky jsou teprve před nimi: „Mám tři děti. Musím rozhodnout, jak se každé z nich na firmě bude, či nebude podílet, a jaký vztah si k ní nakonec vytvoří. Musíme najít systém, který bude fungovat nejen profesně, ale i rodinně,“ vysvětlila Martina Kyselková.

Co by dnes udělala jinak? „Když mi firmu předával otec, předpokládal, že budu myslet a jednat stejně jako on. Našla jsem si ale svou vlastní cestu. A totéž musím dopřát i svým nástupcům. Přesto bych si přála, aby základní obchodní politika a kultura naší společnosti zůstala zachována,“ vysvětlila pravnučka původního zakladatele Kv.Řezáč.

Na otázku, zda mezigenerační výměna může poškodit rodinné vztahy, odpověděla bez váhání: ano. Společnost Kv.Řezáč v devadesátých letech právě taková situace potkala. Na ostatní podnikatele proto Martina Kyselková apeluje, aby se začali připravovat včas: „Je to dlouhodobý proces. Je potřeba psychická připravenost, otevřená komunikace a odvaha pustit kormidlo. Nejde jen o ekonomiku, jde o vztahy, o důvěru. Součástí vize by měl být i budoucí nástupce.“

(tz)