Ambasador kvality České republiky je soutěž, kterou vyhraje jen málokdo, málokterá firma. Ocenění získává ten subjekt, který je výjimečný nad jiné. Společnosti ELLA-CS, s.r.o., se to loni podařilo. Renomovaný český výrobce zdravotnických pomůcek, který za hranicemi naší vlasti proslul zejména intervenčními stenty, nebyl oceněn náhodou. Získal hodnotný titul, který se zapsal do historie úspěchů této společnosti. V rozhovoru s majitelem doc. RNDr. Karlem Volencem se dovíte, jak začal s podnikáním, co pro něj znamená odpovědnost a jaké vize do budoucna má. ELLA-CS je uznávaným partnerem v oblasti moderních lékařských technologií díky důrazu na inovace, špičkovou kvalitu, bezpečnost a spolupráci s odborníky po celém světě. Hodnotitelé ocenili také vlastní dlouholetý vývoj a řadu jedinečných patentů.

Příběh vaší firmy je vlastně vaším velkým osobním příběhem. Rozmýšlel jste se dlouho, než jste se rozhodl firmu založit?

Nebyl to krok, který by přišel v jeden konkrétní okamžik. Spíše šlo o postupný, logický vývoj. Nejprve jsem se věnoval experimentální práci v laboratořích lékařské fakulty, následně přišel zájem o to, co by mohlo fungovat v praxi a jakých výsledků bychom mohli dosahovat. Když se k tomu přidal i zájem z klinického prostředí, byly tím vlastně položeny základy budoucí firmy.

Ne každý vědecký pracovník dokáže obstát v businessu, a ještě k tomu na mezinárodním poli. Vám se to podařilo. Byla touha vidět výsledky vlastní práce v praxi tak silná, že vás dovedla až sem?

Ani v tomto případě nešlo o žádný náhlý zlom. Bylo to logické pokračování naší vědecko-výzkumné práce. Postupně jsem si uvědomoval, že to, čemu se věnujeme, má čím dál větší smysl, a že v praxi už požadavky přesahují rámec laboratorní práce. Bylo tedy nutné přistoupit k věcem profesionálněji, pracovat v týmu a obklopit se schopnými lidmi. Měl jsem v tomto směru velké štěstí. Jak říkával můj školitel, profesor Steinhart, vždy je dobré obklopit se lidmi, kteří jsou v mnoha ohledech chytřejší a zkušenější než vy sami. Často jsme se dostávali do situací, kdy každý z nás předpokládal, že ten druhý danou věc zná – a nakonec se ukázalo, že jsme ji neznali ani jeden. Paradoxně nám mnohokrát pomohlo právě to, že jsme nevěděli, že to nejde.

Po letech pedagogické a projektové práce bylo samozřejmě obtížné přerušit vazbu na akademické prostředí. Tento krok ale urychlily i změny ve financování výzkumu, které výrazně omezily prostor pro experimentální činnost. Otevřel se tak prostor zaměřit se více na praxi, což však vyžadovalo zcela jiné nasazení – časové, profesní i osobní.

Firmu jsem začal budovat v Třebechovicích, v prostorách bývalé pekárny, na radu kolegy a kamaráda profesora Hůlka. Nebylo to jednoduché, zejména po finanční stránce. Znamenalo to řadu půjček a velkou osobní odpovědnost. Za klíčové jsem vždy považoval to, aby měli moji spolupracovníci jistotu pravidelné výplaty – a to nebylo v začátcích vůbec snadné.

Pohybujete se v oboru, kde je kvalita naprosto zásadní. Vnímáte to jako každodenní výzvu a radost, nebo je to někdy až příliš velká odpovědnost?

V určitých obdobích to byla až drtivá odpovědnost. V začátcích, kdy od nás nemocnice začaly odebírat nejen termočlánky, ale později i stenty, nebyla platební morálka vždy ideální. Stávalo se, že faktury byly uhrazeny až po dvou letech, přesto bylo každý měsíc nutné zajistit výplaty a hradit veškeré závazky, zatímco příjmy prakticky chyběly. Nebyla to jednoduchá doba. Musel jsem si půjčovat, prodat část osobního majetku a často jsem nesl odpovědnost, která byla opravdu tíživá. Velkou oporou mi byla kolegyně, která některé problémy dokázala řešit taktně a s nadhledem, aniž by mě zatěžovala všemi detaily.

Zlom nastal ve chvíli, kdy jsme se dostali na zahraniční trhy. Do té doby směřovalo přibližně 95 % našich dodávek na domácí trh k českým poskytovatelům zdravotní péče. Jakmile se struktura odbytu začala postupně měnit a přibyly exportní zakázky, situace se výrazně stabilizovala.

V minulém ročníku soutěže Ambasador kvality získala ELLA-CS nejvyšší ocenění v kategorii soukromý sektor. Když jste se o tomto umístění dozvěděl, co vám proběhlo hlavou?

Upřímně řečeno, byl to pro mě trochu paradox. Patřím mezi lidi, kteří mají rádi spíše řízený chaos, a pořádek na mém pracovním stole rozhodně nepatří k věcem, jimiž bych se mohl chlubit. O to zvláštnější bylo přebírat ocenění za systém, kvalitu a řád. Samozřejmě jsem měl velkou radost, a především jsem byl hrdý na celý kolektiv. Bez lidí, se kterými pracuji, by podobné ocenění nikdy nebylo možné získat. Vnímal jsem to také jako potvrzení, že naše práce dává smysl a že si jí všimnou i ostatní. Zároveň je to ale i určitý závazek do budoucna – nepolevit a nepřipustit, že bychom někdy v nárocích na kvalitu slevili.

Po tolika letech se to ostatně odráží i v přístupu našich lidí. Když své kolegy pošlu na ná­vštěvu jiných pracovišť, dívají se na ně už spíše očima auditorů než běžných návštěvníků. A v oblasti výroby implantátů je to podle mě naprosto správně – chyby se zde neodpouštějí a odpovědnost je jednoznačná.

Na čem je váš systém managementu kvality založen? A je ještě prostor pro jeho další zdokonalování?

Zdokonalovat se dá samozřejmě vždy, ale základ našeho systému stojí na znalostech a osobní odpovědnosti lidí. V naší firmě pracuje přibližně 125 zaměstnanců a mám pocit, že si tento přístup mezi sebou velmi přirozeně hlídají. Kolektiv si sám ukáže, kdo je schopen obstát a kdo se s takto nastavenými nároky dlouhodobě vyrovnat nedokáže.

Velmi mě těší, že právě tento přístup oceňují i auditoři – ať už při kontrolách britské certifikační společnosti, nebo při inspekcích ze strany FDA. Opakovaně vyzdvihují především znalostní potenciál našich lidí, jejich schopnost rozumět tomu, co dělají, a přemýšlet nad svou prací kriticky.

V našem oboru je to naprosto klíčové. Nikdo z nás by si nesedl do letadla s vědomím, že některý díl nebyl vyroben správně. Stejná logika platí i u zdravotnických implantátů – jakákoli chyba, která by mohla ohrozit pacienta, je nepřijatelná.

Mrzí mě, že kvůli několika mediálně známým skandálům, většinou u velkých nadnárodních firem, je pak někdy celý obor vnímán jako problémový. Přitom odpovědnost by měla vždy nést konkrétní firma či jednotlivec, nikoli celý sektor. Brát všem řidičům řidičské průkazy jen proto, že někdo jiný řídil pod vlivem alkoholu, přece nedává smysl – a podobná logika bohužel někdy v hodnocení kvality zdravotnických prostředků zaznívá.

za odpovědi poděkovala Eva Brixi

pokračování v březnovém vydání Prosperity