Ing. Michal Vaněček, Ph.D., MBA, je, moderně řečeno, multifunkční osobnost. Když s vámi mluví, těžko byste věřili, že je původní profesí programátor. Tak jako on totiž programátoři nepřemýšlejí. On kolem sebe nevidí jen obyčejné jedničky a nuly, ale jejich kombinaci v nadčasových souvislostech. Zračí se v tom zkušenost, moudrost i obavy z toho, zda stihne vše, co by rád. Je businessman, zakladatel projektů, spisovatel i snílek. Vždycky šel po stopě tvořivého a tvůrčího konání, rád překonával hranice nemožného a nalézal řešení. Chtěl být užitečný. A tak je tomu vlastně pořád:

Když se člověk ohlédne za svým životem, často vidí jen jednotlivé epizody. Vy jste podnikal, prošel vážnou nemocí, prodal firmu, založil nadaci a dnes píšete knihy. Dá se těch posledních dvacet nebo třicet let charakterizovat jednou větou?

Ano, dělám mnoho věcí, a možná všechny trochu blbě. Možná to bude znít trochu pateticky, ale řekl bych, že to byla cesta od budování věcí venku k budování věcí uvnitř. Člověk nejdřív staví firmu, projekty, systém. Má pocit, že to je to hlavní. A pak přijde chvíle, kdy zjistí, že ty opravdu důležité věci jsou někde úplně jinde – v lidech, v příbězích, v tom, jak naloží s časem, který má. Jednou větou to ale shrnout? To vážně nejde.

Mnoho lidí vás zná především jako podnikatele. Jak vlastně vznikla firma, kterou jste s takovou chutí budoval?

Dohodli jsme se, že nebudeme jmenovat moji firmu, ani nadaci, ani to, co jsem napsal. Ono je to totiž jedno. Hodnota tohoto rozhovoru by neměla být v těch konkrétnostech. Ale kdo bude chtít, tak si mne vygůglí, ne? Ale začalo to vlastně docela obyčejně. Byla to doba, kdy se rodily první větší informační systémy a digitalizace začínala měnit způsob fungování institucí. Byla v tom směs nadšení, improvizace, a někdy i docela velkého rizika. Nebyl internet, e-maily, mobily, weby a budovali jsme velkou IT firmu.

Podnikání tehdy znamenalo hlavně hodně práce. Dny, kdy člověk řešil technologii, obchod, lidi i problémy zákazníků zároveň. Ale bylo to zároveň velmi tvůrčí období. Stavěli jsme něco, co předtím neexistovalo.

A co bylo na podnikání nejtěžší?

Asi odpovědnost. Firma není jen projekt. Je to skupina lidí, kteří na vás spoléhají. Každé rozhodnutí má dopad na jejich práci, jejich rodiny, jejich životy. A zároveň je podnikání dlouhodobý běh. Není to sprint. Musíte vydržet období, kdy se věci nedaří, kdy máte pocit, že všechno stojí proti vám. Je to služba společnosti. Aspoň z mého pohledu. Lidé, které zaměstnáváte, věnují třeba většinu života práci pro vás. A já jsem chtěl, aby z firmy odcházeli vždy tak, aby firmu mohli navenek pořád chválit. Nejhorší je odchod zhrzeného zaměstnance. To se vám vždycky dřív nebo později vrátí jako bumerang. Trvá dlouho něco vybudovat od nuly. Ale pokazit se to dá za týden.

Po mnoha letech jste se rozhodl firmu prodat. To není jednoduchý krok. Proč k němu došlo?

Firma je trochu jako dítě. Budujete ji dlouho a s velkým osobním nasazením. Ale přijde chvíle, kdy si člověk uvědomí, že jeho role už možná není stejná jako dřív. Pro mě to bylo spojené s pocitem, že jedna kapitola je u konce. Že firma už má vlastní život a že já bych se měl posunout dál. A kromě toho to nebyla rodinná firma, kterou by člověk předal dětem. Mají svůj život a svoje priority. A dnes si i myslím, že to tak bylo správně. Vidím kolem sebe příklady toho, kdy se to předání zkrátka nepovedlo.

Co člověk cítí ve chvíli, kdy prodává něco, co budoval desítky let?

Je to zvláštní směs pocitů. Na jedné straně úleva, protože odpovědnost, kterou nesete dlouho, najednou zmizí. Na druhé straně určitá prázdnota. Ráno se probudíte a najednou zjistíte, že ten svět, který jste roky řešil každý den, už není váš. Ale právě v té chvíli si uvědomíte, že se otevírá prostor pro něco jiného. I když to není střih ze dne na den, ale nějaké přechodné období. Zůstal jsem ve firmě dál jako ředitel pro strategii. Dokud mne to bude bavit. A dokud to bude bavit nové majitele.

Ve vašem životě ale přišel ještě jeden velmi zásadní moment – vážná nemoc před dvaceti lety. Ovlivnilo vás to hodně?

Velmi. Už dvacet let mám nad sebou Damoklův meč. Nemoc má zvláštní schopnost zjednodušovat věci. Najednou přestanete řešit spousty drobností, které vás předtím zaměstnávaly. Uvědomíte si, že čas není samozřejmost. Že každý rok, který člověk dostane, je vlastně trochu dar.

Změnilo se po této zkušenosti něco zásadního ve vašem pohledu na život?

Ano. Člověk přestane tolik spěchat. Tedy, tak se to obvykle říká. A měl bych to říct. Ale není to tak. Já jsem možná naopak začal spěchat, „abych všechno stihnul“.
Když jste mladší, máte pocit, že všechno musí být rychle – projekty, kariéra, výsledky. Nemoc vás ale naučí, že některé věci mají vlastní tempo. A také vás naučí určité pokoře. Uvědomíte si, že ne všechno lze plánovat. Jdete zdravý na běžnou kontrolu a odcházíte jako onkologický pacient.

Založil jste také nadaci. Jak se zrodil tento nápad?

Nadace vznikla vlastně z jednoduché úvahy. Když má člověk možnost něco vytvořit, měl by část energie vrátit zpět společnosti. Nejde jen o peníze. Jde spíš o to vygenerovat prostor pro věci, které mají přesah – podporu projektů, které by jinak možná nevznikly. Něco, co není pro peníze. Ale to mnoho lidí nechápe. Že se dají dělat věci ne pro peníze. Ale jenom proto, aby se staly.

Má nadace nějaký osobní rozměr spojený s vašimi zkušenostmi?

Určitě. Myslím, že většina lidí, kteří zakládají nadace, k tomu mají nějaký osobní důvod. Určitou zkušenost, která je přesvědčila, že některé věci stojí za podporu. Pro mě je to i způsob, jak dát některým věcem delší život, než jaký má samotný člověk. A my jsme nadaci od začátku zaměřili na pomoc onkologickým pacientům, děláme pro ně knížky jejich příběhů. Ale za ty roky se nám to rozrostlo o spoustu dalších diagnóz.

Vedle toho jste začal psát knihy. To je docela neobvyklá cesta pro člověka z businessu.

Možná ano, ale vlastně to není tak vzdálené, jak by se zdálo. Podnikání i psaní mají něco společného – obě činnosti vytvářejí příběhy. V podnikání jsou to příběhy projektů a lidí. V literatuře jsou to příběhy lidských osudů. Psaní je pro mě způsob, jak se vracet k tématům, která mě zajímají – historie, paměť, morální rozhodnutí lidí v těžkých dobách.

Ano, všimla jsem si, často pracujete s historickými událostmi a lidskými osudy. Proč právě tento směr?

Protože historie není jen soubor dat. Je to především soubor lidských příběhů. Každá doba vytváří situace, ve kterých se lidé musí rozhodovat – někdy velmi těžce. A právě tyto okamžiky mě zajímají. Příběh je to, co je důležité. A je to stejné jako u podnikání. Když si budete číst o jakékoliv firmě z první republiky, copak budete hledat výsledkovku? Rozvahu? Vždyť to je naprosto nezajímavé a nedůležité, budete hledat příběh. Lidi, kteří ten příběh utvářeli. Naprostá většina úspěšných firem měla období, kdy téměř zkrachovala a brodila se v problémech. Ale to jsou právě ty příběhy, které jsou důležité. To je zkušenost, která nám dává odvahu se do něčeho pustit, i naději, že i velký průšvih může mít dobrý konec.

Pokud byste dnes potkal mladého podnikatele, který stojí na začátku své cesty, jakou radu byste mu dal?

Možná dvě. První: dělejte věci, které dávají smysl, nejen ty, které přinášejí rychlý úspěch. Já jsem vždy považoval podnikání za něco jako službu společnosti, jak jsem už naznačil. A nedělejte to pro peníze. Peníze jsou všechny stejný. Vytvořte něco jedinečného. Peníze přijdou samy. A druhou: nezapomeňte, že život není jen práce. Věnujte co nejvíc času rodině, dětem. Není žádné „až bude jednou čas“. Ten čas je teď. Právě teď. Radím dobře, že? Ale možná právě proto, že cítím, že tohle jsem trochu zanedbal.

Musím se nutně zeptat na jednu věc – umělá inteligence a její role v IT firmě. ­Pomáhá, nebo škodí?

Když mluvíme o umělé inteligenci, často používáme slova jako efektivita, automatizace nebo produktivita. Všechno to zní logicky. Nahradit rutinní práci, zrychlit vývoj, snížit náklady. V IT světě se to dnes projevuje velmi konkrétně – otázkou, zda vůbec ještě potřebujeme juniorní programátory.

Na první pohled to dává smysl. AI dokáže generovat kód, opravovat chyby, navrhovat architekturu. Proč tedy zaměstnávat někoho, kdo se teprve učí? Jenže tady se dostáváme k paradoxu, který je starý jako lidstvo samo. Bez učňů nevzniknou mistři.

Každý seniorní vývojář byl jednou junior. Dělal chyby, psal špatný kód, učil se. Prošel procesem, který nebyl efektivní, ale byl nezbytný. Pokud tento proces odstraníme, možná si krátkodobě pomůžeme. Zrychlíme vývoj, snížíme náklady. Ale dlouhodobě si podřezáváme větev, na které sedíme.

Za deset let můžeme zjistit, že máme sice výkonné nástroje, ale chybějí lidé, kteří by jim opravdu rozuměli. Lidé, kteří dokážou jít za hranici toho, co AI nabízí. Lidé, kteří umí nést odpovědnost. Kteří jsou kreativní. Technologie totiž nevytváří zkušenost. Tu vytváří čas, chyba a opakování.

A možná je tu ještě hlubší otázka. Proč vlastně chceme lidi nahrazovat? Je to skutečně jen snaha o efektivitu? Nebo je za tím i určitá neochota pracovat s lidskou nedokonalostí? Člověk je pomalý, dělá chyby, má emoce, někdy nesouhlasí. AI je předvídatelnější. Poslušnější. Ale právě v té lidské „nedokonalosti“ vzniká tvořivost, odpovědnost a schopnost vidět věci v souvislostech. Pokud budeme nahrazovat lidi všude tam, kde jsou zatím slabší než stroje, může se stát, že nakonec ztratíme to, co nás dělá silnými. Chybami vytvářet dokonalost.

Podobně zjednodušující je i způsob, jakým dnes často řídíme firmy...

KPI – klíčové ukazatele výkonnosti – mají být nástrojem řízení. Dávají strukturu, umožňují měřit výkon, nastavují očekávání. V určité míře jsou nepochybně užitečné. Ale mají i svou stinnou stránku. Jakmile člověk začne být hodnocen primárně podle KPI, začne optimalizovat své chování právě na tyto ukazatele. Ne na celek. Ne na smysl práce. Ne na společný cíl. Oddělení začnou plnit své metriky, ale přestanou spolupracovat. Lidé začnou chránit své výsledky místo toho, aby sdíleli informace. Firma se začne rozpadat na jednotlivé „ostrovy výkonu“. V extrému vzniká prostředí, kde všichni plní své KPI – a celek přesto nefunguje. Nastávají situace, kdy všichni udělali svou práci dobře, ale společný výsledek není.

Alternativou není chaos bez metriky. Alternativou je sdílený smysl. Organizace, které fungují dlouhodobě dobře, často nestojí na desítkách ukazatelů, ale na jednom společném cíli, kterému lidé rozumějí. Když lidé vědí, proč svou práci dělají, dokážou se sladit i bez de­tailních metrik. KPI pak mohou být pomocným nástrojem, ne cílem samotným.

Možná obě tyto úvahy – o AI i o řízení lidí – spojuje jedno společné téma. Snaha zjednodušit složitý svět. Nahradit učení automatizací. Nahradit důvěru měřením. Nahradit proces výsledkem. Krátkodobě to funguje. Dlouhodobě ale riskujeme, že ztratíme to podstatné – schopnost růst, spolupracovat a rozumět jednotlivostem v jejich celku. A právě to jsou věci, které zatím žádná technologie obsáhnout neumí.

Nechtěl jste prozrazovat, konkretizovat. Ale třeba přece jen něco poodhalíte... Co tedy plánujete ještě napsat?

Mám v plánu, bude to znít komicky – čtvrtý díl trilogie Velká kniha správného Čecha. (Tak přece jen jsem na sebe něco prozradil). A pak povídkový román, nebo jak to nazvat, mělo by se to jmenovat Dívka z koruny. Zdánlivé nesourodé osudy několika lidí mezi lety 1945–1989, propojené jedním sdíleným osudem. Ale nechci vyzrazovat víc, než zatím smím. Tematicky to trochu navazuje na román Mlýn, který jsem napsal asi před šesti lety.
A pak mám rozmyšlených a rozpracovaných ještě několik témat, a jen doufám, že to všechno stihnu.

Podíváte-li se zpět na svůj život, kde je ta největší hodnota?

Asi to, že jsem dostal čas navíc. Ale největší hodnota je rodina – manželka a děti. Těm jsem se měl věnovat víc. Dát jim víc času na úkor firmy. A že jsem ho mohl využít nejen k práci, ale i k věcem, které mají fakt hlubší smysl – k psaní, k podpoře projektů, k přemýšlení o příbězích lidí.
Možná právě proto bych dnešní období svého života nazval tak, jak se jmenuje i tento rozhovor: bilance v mezičase.

A když nahlédnete dopředu? Co byste si ještě přál?

Přál bych si vlastně docela obyčejné věci. Být zdravý. To člověk v určité fázi života začne vnímat jinak než dřív. Zdraví není samozřejmost, ale podmínka všeho ostatního. Bez něj ztrácí smysl i úspěch, i plány, i sny. Chtěl bych se dožít vysokého zdravého věku, tedy ne jen „počtem let“. Spíš tak, abych byl soběstačný, aby člověk nemusel být závislý na ostatních, aby si zachoval důstojnost. Myslím, že to je možná důležitější než samotná délka života.

A pak jsou tu věci, které se nedají naplánovat, ale člověk v ně doufá. Třeba vnoučata. A nejen to, že se jich společně s manželkou ve zdraví dožijeme, ale že budeme mít ještě dost energie být s nimi. Povídat si s nimi, něco jim předat, možná i něco z toho, co jsem sám prožil. Ne jako poučení, spíš jako sdílení. A vidět, jak čtou moje pohádky.

A možná ještě jedna věc, která souvisí s tím, co jsem dělal celý život. Přál bych si, aby ještě aspoň jednou někdo přišel s nějakým projektem a řekl: „Potřebuju pomoct, protože ten projekt nejde udělat.“ Takové věty mám rád. Protože většinou znamenají, že to smysl má. Že to není jednoduché, že to není jen rutinní práce, ale něco, co stojí za to zkusit. Protože něco, co se dá udělat, to může udělat každý, ne? A pokud bych ještě měl energii a možnost u něčeho takového být, pomoci, posunout to o kousek dál, tak bych měl pocit, že ten čas, který jsem dostal navíc, byl k něčemu dobrý.

za odpovědi poděkovala Eva Brixi