Znáte to. Jste soustředění na svoji práci, letíte za splněnými KPI. A pak zapomenete na to zásadní. Dotankovat energii. Ne autu, ale sobě. A vzpomenete si na to dávno po poledni. To je pak štěstí, když vyrážíte na vánoční setkání s výjimečným člověkem. Tomáš Hudera rozhodně nasytí vaši duši. A jak tak uklidňujete myšlenky, v té lahodné vůni vznášející se prodejnou a jídelnou se najednou rozpomenete, že jste od sedmé ráno nejedli, že vám žaludek dělá nespokojené kotrmelce a úpí hlady. Jak se říká, líná huba, holé neštěstí. Nedalo mi to. Ptám se, jestli náhodou nezbyl nějaký řízeček. Tomáš se na mě podívá, zdvihne obočí a povídá: A to jsi mi to nemohla říct před půl hodinou, když jsme si volali, zrovna řízky většinou nezbývají. No, já si na ten hlad prostě nevzpomněla, krčím rameny. Pokývá Tomáš souhlasně hlavou a dodá, že se mu to občas také přihodí. V pražské firmě Hudera a syn jsou ale kouzelníci, laskaví. Doufám tedy, že jsem nikomu nezrušila večeři nebo svačinu. Ale dva nejlepší řízky v celé Praze, možná v celé republice se tam pro mě našly. Šťavnaté, z vynikajícího vepřového. Voní stejně skvěle, jako chutnají. Nebo možná chutnají ještě lépe, tu šťavnatost si totiž „nenačucháte“. Tomáš mě s těmi poklady žoviálně vysunul ze dveří, rozloučili jsme se a slíbili si, že se letos nevidíme naposled. Protože nás čeká na adresu Nad hradním vodojemem 17 ještě výprava za vinnou klobáskou, která se u nás tradičně servíruje jako součást oběda na Štědrý den. Abych to ale shrnula. Byla to záchrana řízkem. Ta nejchutnější, jakou jsem zažila, a nejlaskavější. Když máte složitý den, je prostě největší dar potkat prima lidi. Děkuju, Tome.

Kateřina Šimková