Mnoho z nás na novoroční předsevzetí zanevřela. Nedivím se. Vždycky, když si nějaké dávám, nakonec jsem z něj vystresovaná. Jednoduše proto, že si do hlavy člověk vtiskne slovo musím. O to víc mám chuť na čokoládu, ke které bych začátkem ledna neměla ani přivonět. O to víc mě rozčiluje, že v jógovém studiu je každé úterý pořádná zima a vlastně se mi tam vůbec nechce. A tak jsem nad předsevzetími zlomila hůl. Takhle to prostě nemá smysl.

Teď to dělám jinak. Sepisuju si cíle. A každý den, podle zásad Čtyř dohod, velmi inspirativního filozofického díla, dělám to nejlepší, co v daný moment mohu. Ne více, ne méně. Tak, aby mi činila každá moje volba radost. Slovo musím jsem vygumovala ze scénářů, které si v hlavě vytvářím. A nahradila je pocitem hřejivého potěšení, kdy je srdce, mysl i čin v rovnováze. A tak si jógu zacvičím doma, pěkně v teple. Pomaleji s delšími dechovými výdržemi. Čokoládu si klidně dám, ale čtvereček té vysokoprocentní mi stačí. Když se pomalu rozplývá na patře, uspokojí člověka dvojnásob. Jím pomalu, jím očima, vnímám vůně. A přemýšlím jako labužník i nad prací. Ne aby to bylo rychle, ale hlavně, aby to bylo v souladu s mými hodnotami a nároky na kvalitu. Učím se žít bez ale, bez výhrad. Bez plýtvání energií na nenasytné negativní vnitřní dialogy. S větší porcí vděčnosti. Pomáhá mi uchovat si sílu a větší optimismus.

Neplánuji úzkostlivě. Mnohem lépe vidím, jaké příležitosti se kolem mě rozprostírají. Najednou přibývá možností. A někdy neplánuji vůbec, zvlášť, pokud mám dobít baterky a odpočívat. Učím se poslouchat víc svoje tělo, které mi přesně řekne, kdy je čas jít na kutě, abych byla posléze svěží. Zkrátka se učím dělat to nejlepší pro sebe, abych mohla dělat to nejlepší i pro ostatní.

Kateřina Šimková