Také se snažíte dobře hospodařit s každou minutou? Je to někdy to jediné, co člověku zbývá k tomu, aby byl stále aktivní, aby stihl využít hodně z toho, co mu život nabízí. A aby rovněž oplácel v tom nejlepším slova smyslu těm, kteří si to zaslouží. Nechci být patetická, a už vůbec ne škarohlíd a remcal, ale stále častěji přemýšlím o tom, jestli to všechno snažení má vůbec cenu. Jestli má smysl podnikat, odvádět daně, být laskavý, vstřícný, zodpovědný člověk. Všechno může rázem pokazit třeba městská hromadná doprava. Bydlím v Praze a z jednoho místa se snažím jezdit víc než 30 let do centra. Škoda, že jsem si nevedla přehled o všech těch zpožděních, která mi znemožnila obchodní schůzku, včasné zahájení nejrůznějších akcí, účast na tiskových konferencích, zmeškání divadelního představení, cestu do zahraničí.

Onehdy jsem ve vlaku zaslechla, jak si dvě kamarádky předávaly zkušenosti o tom, jak dlouhou dobu před návštěvou ordinace lékaře si berou jako rezervu, aby termín objednání stihly. Při čekacích lhůtách třeba půl roku… Jezdí i s dvouhodinovým předstihem. Ale řekněte sami – žijeme v éře digitalizace, komunikujeme mailem, míříme do vesmíru. Jen dopravit se pět zastávek autobusem pár kilometrů trvá třeba hodinu a půl. Co má potom slysl? Relaxovat ve vzduchoprázdnu a plánovat krásné zítřky, nadávat nebo spřádat plány o tom, jak koho žalovat za ušlé všechno? Ani jedno. Bezmoc je to jediné, s kým trávíme náš úžasný čas. Dál nás opožděné spoje totiž nepustí.

Eva Brixi