Člověk je tvor společenský a pro jeho přežití bylo vždy nutné, aby se dokázal stát součástí skupiny. Touha být všeobecně přijímaný není chvilkovým rozmarem. Je v nás hluboce zakořeněná a dává smysl. Abychom ale dokázali s vlky víti, musíme s nimi býti. A tady narážíme na jeden problém. Přestože komunikovat můžeme s celým světem prakticky 24 hodin denně sedm dní v týdnu, čím dál častěji nejen u generace Z, ale dokonce i u těch starších vídáme, že schopnost zeptat se, domluvit se a řešit některé problémy vázne. Domnívám se, že to má souvislost se sebevědomím a sebeobrazem. Máme strach se zeptat špatně. Máme strach z toho, že se budeme cítit trapně nebo se setkáme s nepochopením a odmítnutím. A skutečně. Vidina odmítnutí a vydělení od těch, kteří jsou pro nás důležití, je součástí každodenního thrilleru v pracovní i osobní oblasti. Jen je potřeba dodat, kdo si ten thriller píše. A to je člověk sám. Zvažme tedy, jak otázku formulovat, jak si otevřít cestu k domluvě tak, abychom si všichni odkázali lépe porozumět a spolupracovat. Ve společnosti, kde nevládne vstřícnost pak už zbývá prostor jen na předpisy, vyhlášky a literu zákona. A to ječ společnost, která dozajista není šťastná, ale charakterizovaná malostí charakteru a osamělostí lidské duše.

Kateřina Šimková