Češi mají jednu nepříjemnou vlastnost, a tou je škarohlídství. Všechno vidí raději černě, aby se náhodou nedopustili lehkovážného optimizmu. Denodenně těmito černými brýlemi sledují svět kolem sebe, a když se sejdou, například v hospůdce, notují si v hořekování, nadávání a zoufalých vyhlídkách. Kdybych je neznal, podlehl bych dojmu, že se právě vrátili z Bílé Hory, od Lipan nebo z Mnichova a mají plnou hlavu historické porážky. Nikde jinde není jejich blbá nálada tak zřejmá jako u jídla. České hospodyňky a jejich manželé i děti žijí v přesvědčení, že se stravují bídně a na talíř dostanou jen nekvalitní a laciné, často zdravotně závadné potraviny. Také si myslí, že všude jinde je jak v ráji a lidé tam jsou za vodou. Při setkání s našimi zemědělci a potravináři se však dozvíte, že skutečnost se liší od obecné představy naprosto diametrálně. Vše, co pochází od nich, je naprosto úžasné, zato venku se strávníci krmí více méně podřadnými pokrmy. Jak mě život naučil, vím, že pravda bývá někde uprostřed. Nemám problém si v Česku koupit kvalitní a cenově dostupné domácí potraviny. Jen se divím těm, kteří v hypermarketu vyhledávají nejlevnější zboží a pak jsou doma rozčarovaní, že to nechutná jako Pražská šunka nebo plzeňský Prazdroj.

Pavel Kačer