Nejsem staromilec a nelpím na dávných pořádcích. Ani nepodléhám názorům věčných stěžovatelů. Beru věci tak, jak jsou. Potěšila mne dvacetiminutovka na pražském vlakovém nádraží v Klánovicích. Chystám se totiž na výlet do lázní a ráda bych měla vše připraveno dopředu, abych okusila i to, jak chutná nespěchat, nezapomenout, nezmatkovat... V procesu příprav jsem také zavítala na jmenované nádraží, abych zakoupila jízdenky s místenkami tam i zpět, a to pro dva účastníky zájezdu. Pravda, vyřízení trvalo nějakou chvíli, ujel mi mezi tím jeden spoj do centra, zato jsem si tu chvíli parádně užila. Nemusela jsem nic hledat na internetu, podřizovat osobní strategii digitálnímu světu. Mohla jsem bez ostychu vysvětlit, kdy a kam chci jet, kolik nás bude. Mohla jsem se tváří v tvář zeptat a dostat odpověď. Na konci mi paní pokladní popřála krásnou cestu, a kdyby náhodou přišla nějaká chřipka, klidně že mohu jízdenky stornovat a pořídit na další termín. A pak, že si lidé dnes nemají co říci...

Eva Brixi