Jestliže záchranné úvěrové programy MMF/EU, jako např. ten pro Řecko či Portugalsko, mohou předluženým zemím na periferii eurozóny pomoci rozložit splátky z jistiny dluhu v čase, pak úroky se musí platit pořád. Z tohoto důvodu je zajímavé se podívat, jak jsou vlastně rozpočty jednotlivých zemí zatíženy výdaji na úroky z již existujícího vládního dluhu.
Jak by se dalo očekávat, nejhůře je na tom v tomto ohledu Řecko, kde přibližně 16 % příjmů veřejných rozpočtů je vydáno na úhradu úroků vládního dluhu. Jinak řečeno, každé šesté euro, které do rozpočtu přiteče, je zcela neproduktivně vyplaceno investorům na úhradu dlužných úroků. Řecký stát je pochopitelně odstrašující příklad, ovšem moc dobře si nestojí ani třetí největší země eurozóny - Itálie. A to je také jeden z důvodů, proč spekulanti nyní sázejí na to, že tato relativně hospodářsky vyspělá země bude mít problémy se splácením svého dluhu. Každé desáté euro, které do italského veřejného rozpočtu přiteče, se totiž následně vypaří ve výdajové kolonce „dlužné úroky".
A jak si ve srovnání s těmito údaji předlužených ekonomik eurozóny stojí český stát? Je třeba s uspokojením konstatovat, že české veřejné finance hrají naštěstí zcela jinou ligu. Pouze přibližně 2,8 % příjmů, které české veřejné rozpočty vyberou, jde na úhradu úroků z vládního dluhu (neboli každá 35. koruna, jež do rozpočtu přiteče). A když už jsme u těch srovnání, pak není od věci se vrátit i k příměru se zadlužením domácností. Pokud jde o ty české, pak navzdory jejich rychlému zadlužování v posledních letech zůstávají výdaje na úroky z dluhů na velmi nízké úrovni, neboť jsou jen o něco vyšší než 2 % ročních (disponibilních) příjmů. Z toho pohledu se tedy české domácnosti chovají podstatně obezřetněji než většina zemí eurozóny, byť i ony si musí dávat pozor, neboť výdaje na úroky jsou u nás nízké i díky tomu, že ČNB drží své úrokové sazby na historických minimech a tak tomu nebude donekonečna.
Analytik ČSOB Jan Čermák
Otevřít PDF
Otevřít PDF
