Měla jsem možnost zavítat do Státních léčebných lázní Janské Lázně. Procházela jsem se ještě takřka zimní krajinou a přemítala o tom, jak dlouho je člověk schopen šťastně existovat bez odpočinku, bez duševní hygieny, jen s náhražkami? Kde hledat rajskou zahradu uprostřed neúprosně utíkajícího světa? Není třeba cestovat přes půl světa, když je oáza pohody a obnovy sil na dosah ruky. Česká republika nabízí mnoho možností. A největší potenciál vidím v lázeňství, protože tady nejde o pouhé „odfrknutí si“. Lázně jsou místem, kde léčivé zdroje, odborníci na lidské zdraví a prostředí chytře zvolené našimi předky nás vyzývají k tomu, abychom si dopřáli čas být lidmi, nikoli nastaveným mechanismem. V lázních nás bez ohledu na profesi učí, co je to kvalita života. Mají jednu podmínku: chtít. A tak v člověku živí prvotní motivaci. Vždyť to, oč tu běží, není kvantita, jíž mnoho lidí téměř padlo za oběť, ale právě kvalita, spokojenost, životní elán a vyrovnanost. Co je nám „nedostatkový“ čas platný, když jediné místo, z něhož bychom si jej mohli užívat, je nemocniční pokoj nebo dokonce hřbitov? V lázních se vyplatí zastavit, zjednat si odstup od smršti všedního dne, a naučit se zase dýchat, hýbat, obdivovat důmyslnost přírody i vynalézavost lidského ducha. A bystrým duchem se opět stát, neboť prožitek lidství se všemi vymoženostmi, které máme k dispozici, je vždy lidstvím ztělesněným.  

Kateřina Šimková