Zná to patrně každá žena, která se rozhodla vstoupit do businessu. Ať již v manažerské roli, nebo jako podnikatelka. Zpočátku krásné plány a vize, touha něco dokázat, být úspěšná, být šťastná, budovat kariéru, firmu, zanechat stopu, jež bude vypovídat o smysluplnosti snažení. Posléze rozčarování, protože i potenciál člověka má své kapacitní limity.

Nelze být úžasnou manželkou, přítelkyní, kamarádkou, kuchařkou, uklízečkou, vychovatelkou, matkou a ozdobou rodiny, a přitom zářit na hvězdném nebi podnikatelském bez ztráty kytičky. Nebo jinak – jde to, ale nepodaří se to každé, která se o to snaží. Která sny obrací ve skutečnost, která má energie na rozdávání. Která odvážně odráží jakoukoli nepřízeň osudu a mění ji v příležitosti, jež je krásné zdolávat. Jak tedy ty ideály o kariéře, seberealizaci, radosti a štěstí plnit? Na to musí přijít každý jedinec sám. Ale může si nechat poradit a může pro tu správnou cestu i sám mnohé udělat. Třeba otevřít knihu Praktický průvodce transformačním koučinkem a sebekoučinkem, kterou právě vydal Nakladatelský dům GRADA. Zvážit priority, přehodnotit původní zbrklost a nenahraditelnost. Položit si pár otázek a najít odpovědi. A jak se tedy ze všeho, co bychom chtěli, nezbláznit? Pravdy odkrývá autorka zmíněné publikace Radka Loja:

V jaké psychické kondici jsou dnes ženy z businessu? Máte o tom nějaká data? O čem vypovídají zkušenosti z praxe?

Psychická kondice žen v businessu je dnes často na hranici únosnosti. Samozřejmě to neplatí pro všechny, ale trend je zřejmý. Zkušenosti z praxe i obecné průzkumy zaměřené na duševní zdraví ukazují, že stres, syndrom vyhoření a psychická nepohoda jsou v pracovním prostředí na vzestupu. Ženy čelí ne­jen klasickým pracovním tlakům, ale i neviditelné zátěži: nutnosti neustále dokazovat, že mají na to být „u stolu“ v prostředí, které ještě pořád není úplně rovnocenné. A to nejen vůči mužům – problémem jsou často i jiné ženy. Často právě ony neúmyslně (nebo velmi úmyslně) zrcadlí staré stereotypy a vlastní vnitřní nejistoty. Namísto podpory se objevují poznámky typu: „Jak může mít čas na děti, když je pořád v práci?“ „Chudák její manžel, to přece nemůže dlouho vydržet.“ „No jo, všechno za ni dělá chůva a uklízečka, to se to buduje business.“ Takové komentáře jen zvyšují tlak a pocit, že žena musí být perfektní ve všech rolích, jinak zklame nejen sebe, ale i své okolí.

Z praxe vidím, že spousta žen nosí masku úspěchu a výkonnosti, zatímco v soukromí bojují s vyčerpáním a vnitřními pochybnostmi. Kombinace perfekcionizmu, pečovatelských rolí a ambicí je koktejl, který chutná hodně hořce. Jedna z mých klientek to vystihla slovy: „Každý den se snažím být perfektní šéfová, máma, partnerka a kamarádka. Ale večer si připadám jako troska, která sel­hala ve všem.“​

Zdá se, že jsou exponované ženy hodně přetížené, když jdou za svým snem a budují firmu nebo se snaží postavit na nohy v roli manažerek podniky, které si jejich péči zaslouží. Nervozita, stres, strach, že nezvládnou, co se od nich očekává, tlak doby... K tomu rodinné povinnosti, výchova dětí... Je to tak?

Ano, je to tak. Přetížení je často skoro jejich druhé jméno. Když si žena postaví za cíl být skvělou manažerkou, podnikatelkou, matkou, manželkou a kamarádkou, dostává se do si­tuace, která není dlouhodobě udržitelná. Místo aby se práce a odpovědnost rozložila mezi víc lidí, ženy často přijímají další a další úkoly s pocitem, že musí všem a všemu stačit – bez ohledu na vlastní kapacity. Výsledek? Neustálý stres, vnitřní tlak a neschopnost se někdy prostě zastavit a říct: „Tohle dneska nedám, a to je v pořádku.“ A tohle nastavení je cesta, která často končí vyhořením dřív, než vůbec dojde na „splněné sny“.

Vy sama jste pracovala ve velkých společnostech. Proč jste se nakonec rozhodla jít vlastní cestou?

Velké korporace mi daly pevné základy – naučily mě systematičnosti, práci v týmu i strategickému myšlení. Zároveň mi ale ukázaly i mé limity: jak moc se smím rozvíjet, jak rychle a jakým směrem růst, jaké hodnoty bych měla sdílet.

Poměrně brzy jsem pochopila, a hlavně pocítila na vlastní kůži, že moje energie je příliš živelná na to, aby ji bylo možné dlouhodobě dusit v předem daných šablonách. Chtěla jsem pracovat autenticky, tvořit projekty, které mají smysl, a být pánem svého času i svého profesního směřování.

Vlastní cesta není jednoduchá. Často je plná nejistoty, rozhodnutí bez záchranné sítě a momentů, kdy se ptám sama sebe, proč to vlastně dělám. Ale zároveň mi dává to nejcennější: možnost tvořit podle vlastních pravidel a hodnot, skutečně pomáhat lidem, ne jen číslům v tabulce.

Plyne mi z toho, že něco dělá něžná polovina lidstva špatně, přitom by to tak nemuselo být. Jenže, jak se říká, dobrá rada drahá. Jak to změnit?

Ne, ženy nedělají nic „špatně“. Jen velmi často bojují s očekáváními, která si na sebe samy naložily. A s těmi, která jim společnost ochotně podsunula. Cesta ke změně vede přes vědomou práci s prioritami a vlastní hodnotou. Nepotřebujeme být všemocné superhrdinky – to je role, kterou nám nikdo nemůže vnutit, pokud ji samy nepřijmeme. Potřebujeme odvahu zvolit si, kde chceme skutečně zářit, a kde je v pořádku „jen“ existovat. Klíčem je naučit se říkat „dost“ – ne­jen ostatním, ale především sobě.

Hodně se mluví o tom, že neumíme odpočívat. Že si nedokážeme vyhradit čas jen samy pro sebe. Ale asi je příčin problémů více. Proto pak trpíme nespavostí, stoupá krevní tlak, neumíme se koncentrovat, být příjemné. Jak z toho ven?

Odpočinek není slabost, je to investice. Ale ženy jsou často naučené, že jejich hodnota se odvíjí od výkonu. Proto si musíme odpočinek zasloužit – až když je doma čisto, děti nakrmené, manžel v klidu, klienti spokojení. Jenže tělo nepočká, až na seznamu úkolů bude „nic“. Pokud si nenaplánujeme vědomý čas na oddech, organizmus si ho vybere sám – skrze nemoc, únavový kolaps nebo vyhoření.

Z vlastní praxe vím, že mnohé klientky ke mně přicházejí až ve chvíli, kdy je tělo doslova zastaví – například náhlou nespavostí, bolestmi hlavy nebo panickými atakami, které nikdy předtím nezažily.

Typická věta, kterou slýchám, je: „Já přece nemůžu odpočívat, mě to ani nebaví, vždyť je potřeba...“ A ten seznam „je potřeba“ nemá nikdy konec. Cesta ven vede přes vědomé plánování odpočinku – dát si právo zastavit se dřív, než nás k tomu donutí vlastní zdraví.

Neznáme a přeceňujeme své limity?

Ano, a to na denní bázi. Jsme mistry v ignorování signálů těla, v přehnaném optimizmu („ještě tohle zvládnu“) a v následném překvapení, když nás tělo vypne jako přetížený počítač. Znalost svých limitů není známkou slabosti, ale sebeúcty. Znamená to vědět, kdy se chránit, kdy požádat o pomoc a kdy si přiznat, že „víc“ není vždycky lepší.

Fenoménem současnosti je čas. Jeho správné využití, dobrá organizace. Jak s ním ale ještě lépe hospodařit? Je na to řada pravidel, ale...

Dobré hospodaření s časem není o tom dělat víc – ale dělat lépe a míň. Neustálé plánování, tabulky a seznamy jsou fajn, ale pokud nevíme, co je pro nás opravdu důležité, skončíme jen zahlceni vlastní produktivitou. Z vlastní praxe vím, že mnoho klientek má perfektně naplánované dny – a přesto zůstávají večer vyčerpané. Ne proto, že by nebyly efektivní, ale protože mezi úkoly nenajdou žádný skutečný čas pro sebe. A i když si ho naplánují, většinou ho obětují – pracovní úkoly se protáhnou a nahodile přibydou požadavky druhých, které se ve chvíli zdají samozřejmě „důležitější“ než jejich vlastní pohoda. Řešením je méně multitaskingu, více soustředění na jednu věc. Spoustu toho vědomě vypustit. Kratší seznam úkolů, ale s reálným dosahem. A hlavně: vědomé plánování i nečinnosti. Protože prázdný čas není ztracený čas – je to čas k regeneraci.

Co se osvědčilo vám?

Trvalo to dlouho, ale osvědčilo se mi přestat bojovat sama se sebou. Přijmout fakt, že nejsem stroj – a že můj den nikdy nebude mít třicet hodin, ať se budu snažit sebevíc.

Každý den začínám krátkým zamyšlením: „Co je dneska skutečně důležité?“ A pokud je odpověď „Být v klidu“, pak tomu přizpůsobím i pracovní výkon. Protože bez duševní pohody se úspěch stává jen prázdnou skořápkou, na kterou máte často chuť šlápnout a slyšet, jak praskne.

Také jsem spoustu pracovních věcí vědomě vypustila. Místo dalšího „to-do listu“ jsem do života pravidelně v dopoledních hodinách zařadila fitness trenéra a masáže – a tím jsem si vlastně poprvé v životě aspoň trochu strukturovala diář. A kdykoliv mám tendenci znovu podlehnout tlaku, připomenu si: když se celá ta složitá „forma“ sesype... co se vlastně stane? Ve skutečnosti možná nic dramatického. Jen se tím otevřou dveře novým příležitostem.

Poskytujete služby i firmám. Oč mají osvícení zaměstnavatelé největší zájem?

Osvícení zaměstnavatelé dnes hledají reálné cesty, jak podpořit duševní zdraví svých lidí. Poptávají workshopy zaměřené například na zvládání stresu, emocí, efektivní komunikaci, psychohygienu nebo rozvoj rezilience. Chtějí pomoct svým týmům lépe komunikovat, nastavovat hranice a hledat balanc mezi výkonem a zdravím.

Firmy si stále více uvědomují, že investice do psychické pohody zaměstnanců je strategická investice – do stability, kreativity a dlouhodobé produktivity celé organizace.

Je téma duševního zdraví opravdu aktuální v souvislosti s výkonem managementu?

Ano, a dnes více než kdy dřív. Manažeři jsou často prvními oběťmi chronického stresu a dlouhodobého přetížení. A pokud lídři nezvládají sami sebe, jejich týmy tím trpí jako první. Proto firmy začínají chápat, že péče o duševní zdraví managementu není luxus, ale nezbytnost. A že psychicky odolný lídr je klíčem k odolnému týmu.

Jak tedy jít zdraví a spokojenosti naproti a nesplést se?

Začít malými kroky, každý den. Přestat vnímat péči o sebe jako sobectví a začít ji chápat jako základní stavební kámen vlastního života – s dopadem na život druhých. (Já jsem OK – ty jsi OK.) Kam investujeme svůj čas, z toho se skládá náš život. A proto stojí za to se každý den sama sebe zeptat: „Co je dnes skutečně důležité? Co dnes potřebuji, abych se cítila dobře? Co potřebují druzí?“ A podle toho se rozhodovat a jednat. Až se jednou ohlédneme zpět, bude právě tento každodenní soubor malých rozhodnutí tím, co nám umožní říct: „Dělala jsem dobré volby.“ Nebo: „Hrála jsem tu hru života dobře.“

Žádné univerzální návody neexistují – ale existuje vlastní vnitřní kompas, který nám v tichu napoví, kam dál.

za odpovědi poděkovala Eva Brixi

Radka Loja
je psycholožka, lektorka a koučka. Ráda píše a ve svém volném čase se věnuje rodině, meditaci a sportu. Vytvořila a vede akreditované kurzy Kouč se zaměřením
na osobní rozvoj a Kouč se zaměřením na leadership.

Věnuje se přednáškám a workshopům zaměřeným na podporu duševního zdraví, práci s emocemi, psychickou odolnost a osobní rozvoj. Ve své psychologické praxi a koučinku využívá hypnózu a hypnoterapii a zaměřuje se na přístupy orientované na řešení.

Radka Loja je autorkou knih Myšlení pod kontrolou (Grada Publishing, 2022), Emoce pod kontrolou (Grada Publishing, 2019) a spolu­autorkou knihy Jak získat úspěch, klid a vyrovnanost v hektické současnosti (Grada Publishing, 2017). Stojí za webem mindtrix.cz, zaměřeným na osobní rozvoj, kde najdete články, kurzy koučinku, online kurzy a semináře.

Původně vystudovala Fakultu elektrotechnickou na Českém vysokém učení technickém v Praze a později jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Dříve pracovala v nadnárodních auditorských společnostech PriceWaterhouseCoopers a Ernst & Young.