Poslední dva roky pozoruji velmi zvláštní fenomén. Týká se přítomnosti v práci. Je to jasné, po covidu se na nás řítí dynamika dosud nevídaná. Nicméně tak nějak se změnil rytmus svátků, volna a dovolených. Vánoční prázdniny dětem sice končí na začátku ledna, ale v mnoha firmách klíčoví lidé do pracovního rytmu vplouvají až v polovině měsíce. Pak přichází 15 dní intenzivní práce. Po ní, od počátku jarních prázdnin, lidé rotují po horách a za stůl usedají přerušovaně až do konce března. Velikonoce odstartují další dovolenkový turnus. A květnové svátky mnozí využijí na odpočinkovou víc než týdenní šňůru. Od poloviny června se dostáváme na vlnu letních dovolených, která ustává až s půlkou září. Až potom se do půlky prosince rozjedou naplno kolečka pracovní aktivity, protože rok se pomalu s tím další schází. A pak je vánoční rádiový klid. Přiznám se, že proti volnu nic nemám. Ráda si ho také užiji. Potřebujeme ho, přeci jen – kolik informací náš mozek musel zpracovat před deseti lety a kolik teď? Ale na druhou stranu, když už za tím stolem přeci jen jsme, mnohdy nám ani odpočinek nedokáže obnovit koncentraci. Stejně se mnohdy podaří vyřídit sotva polovinu toho, co bylo třeba. Lidé na maily ani telefony neodpovídají, řeší věci ve zběsilém kvapíku. Je to zajímavý symptom doby. Co o nás říká? To, že neumíme odpočívat? Že jsme neustále ve střehu, ve stresu a plni adrenalinu, až nás schopnost soustředit se opouští?

Kateřina Šimková