Žijeme v podivné době plné nevýrazných reforem a nepromyšlených změn. Nesystematičnost a při nejmenším zdánlivá chaotičnost připravovaných reforem je o to horší, že jsou opravdu nezbytné. Doposud samozřejmý standard služeb, které nám stát poskytoval, dnes mizí a my jako občané čelíme čím dál větší nejistotě. Kudy dál, na co se ještě lze spolehnout a co si od teď budeme muset obstarat sami? To dnes podle všeho nevědí ani samotní politici.

Penze – česká populace nezadržitelně stárne a bez ohledu na politickou příslušnost budoucích vlád, současný systém státních důchodu padne. To je objektivní skutečnost daná dlouhodobým vývojem, odvrátit jí dovede pouze kouzelník. Ještě horší ovšem je, že současná důchodová reforma také nemá šanci na přežití. Postrádá jak širokou politickou podporu, tak i skutečná řešení vzniklé situace. Dobrovolné odkládání si stokorun nikoho nezachrání. Jsou zapotřebí tisíce měsíčně a k tomu je na čase lidem říct pravdu. Státní důchod v budoucnu sotva stačí na rohlíky s vodou, kdo chce víc, musí se o sebe postarat sám. Pobouření občanů nad těmito změnami je pochopitelné, ale buďme realisty, vyšší míra zdanění „bohatých" tady nepomůže, ti se pouze sbalí a odjedou pracovat jinam.

Zdravotnictví – hodnocení českého zdravotnictví se diametrálně liší, a to především podle toho, s jakou zemí je porovnáváno. Zřejmé ovšem je to, že se nachází spíše ve stagnaci, ne-li přímo v degresi. O to zřejmější je, že kdo očekává stoprocentní péči, nemůže očekávat nulovou finanční spoluúčast. Tady se chtě nechtě vracíme ke dvěma nepříjemným tématům – penězům a politice. Politikům zde opět chybí rozhodnost a schopnost podniknout nepopulární řešení, lidem zase jako vždy peníze. Jedinou skutečnou cestou ven je stále větší finanční spoluúčast pacientů a to především těch, kteří jsou ochotni zaplatit za takzvaný nadstandard. Každá mince má totiž dvě strany – pokud si někdo za nadstandard zaplatí, pomůže tak svými penězi nemocnici v zajištění standardu pro všechny ostatní. Ostatně takovýmto způsobem funguje v sociálním státě naprosto vše.

Školství – tato oblast státní činnosti by se dala s jistou mírou nadsázky označit jako investice do „lidského kapitálu". Dnes jsou tyto investice v naši republice zoufale malé. Přitom pouze kvalifikování odbornici s vysokou produktivitou práce a všeobecným rozhledem mohou konkurovat nezadržitelně stoupajícím ekonomikám „třetího světa" disponujícím neskutečně levnou a již také dost manuálně zručnou pracovní sílou. Myšlenka je prostá, ten kdo nějaký výrobek vymyslí, na něm vydělá o poznání více než ten, kdo ho potom vyrobí. Jak to dnes vypadá s výzkumem na domácích vysokých školách, všichni víme, bohužel i zde, jak se zdá, pomůžou pouze peníze a to zřejmě velké a soukromé. Ohlédneme-li se kolem, uvidíme, že nejlepší univerzity jsou tam, kde zadarmo studují pouze ti nejnadanější a ostatní si za své kvalitní vzdělání plátí. To také mění přístup studenta k službě, kterou mu škola prokazuje a zvyšuje jeho motivace studovat a prosadit se po studiu.

Nakonec, podívejme se tuto problematiku očima politika. Tento člověk je zvolený pouze na čtyři roky a má omezené pravomoci, neomezené jsou pouze požadavky jeho voličů. Takový člověk je vystaven neúprosnému tlaku systému, do kterého se dostal, a pustí-li se „proti proudu", očekává ho s velkou dávkou jistoty velmi nepříjemné období. S jeho motivací to už není tak jisté, souvislost mezi dobrou prací politika, jeho popularitou a jeho znovu zvolením je velmi pochybná.

Nejlepším východiskem je proto pro každého občana spolehnout se především sám na sebe. Ve skutečnosti záleží především na něm samotném, jak bude vypadat budoucnost jeho i jeho rodiny a nejlepší čas pustit se do jejího budování, je dnes. Dokud ještě nemusíme za všechno platit a část služeb nám stále ještě hradí stát, je nejvyšší čas připravit se na časy, kdy tomu tak již nebude. Spoléhat se na lepší zítřek je nám stejně platné jako spoléhat se na politiky, že vyřeší naše problémy za nás. Oni do té politiky přišli především proto, aby vyřešili své vlastní problémy. Vezměme si tedy z nich příklad a postarejme se o sebe.

Ing. Mojmír Urbánek, ředitel poradenské společnosti Stone and belter