Rozmýšlení se stalo módou. Spousty lidí místo toho, aby daly najevo, že chtějí to nebo nechtějí ono, raději řeknou, že si to rozmyslí. A když nastane čas, že by měli být už rozmyšleni, vymluví se, a sdělí, že je to těžké, ať jim dáme ještě pár dní, měsíců či neznámo jakou dobu. Domnívají se, že téma upadne v zapomnění, že vyšumí a že s ním nebudou mít tedy práci. Je to rozšířený styl komunikace, který však nikam nevede. Otázkou je, zda vést má nebo skutečně směřovat nikam.

Takovéto žvýkání, použila bych v nadsázce slogánek někdejší televizní reklamy. Přežvykování, přešlapování. „Tak pošlete nabídku ještě jednou, doplňte mi tam to a to,“ jako bych slyšela z dáli otřepanou větu. „Jo, jo, připomeňte se mi v říjnu,“ zní mi v uších odmítnutí, jež nemá smysl dále pokoušet. Zvykli jsme si neříkat zpříma ano nebo ne. Hrajeme si na schovávanou ať jde o kontakt osobní nebo písemný. Navzájem ztrácíme čas, nervy, důvěru. Stojí nám to za to?

Eva Brixi