Přišla jsem na tiskovou konferenci, pravda, s mírným zpožděním. Podkladové informační materiály se na mne nedostaly, zato tak zvané holubí letce, tedy někdejším kolegům, kteří se chodí na akce už jen posilnit, občerstvit, popovídat si, aby nevyšli ze sociálního kontaktu, aniž  jim poskytnuté materiály poslouží pro další novinářskou práci, těm  se dostalo plné pozornosti. Však to znáte, děla slečna, jíž jsem potvrzovala účast s tím, že mne téma zajímá. Holubí letka snědla a vypila vše, co bylo k dispozici, někteří pak sál opustili, většina však ještě počkala na oběd. Ostatně, proč ne. My pracovitější jsme sice poobědvali také, ale tak nějak normálně, aniž bychom museli spořádat vše, co bylo přichystáno. Odcházela jsem docela naštvaně, protože surovinami, které potřebuji já k přípravě chutného menu, jsou informace, nikoli bramborová kaše s řízkem. V hlavně mi zněla stále dokola věta té slečny, která měla tiskovku na starost: Však to znáte... Ano, znám, a to je ten problém. Dotýká se mne, že přednost mají dobrodruzi, kteří pro osobní požitek s absolutní samozřejmostí nezodpovědnosti a absence etiky ovládají pódium mnoha tiskových konferencí, jsou vítáni, i když, ano, přicházejí včas...Jde o etudu společenskou, obrázek morálky, o podstatu věci. O zrcadlo, které obraz nekřiví, ale pravdivě přenáší. Ale pozor, i s tendencí paušalizovat a zobecňovat. Eva Brixi

Podle zjištění britského tisku stráví člověk ve frontě půl roku svého života. Myslí se tím čekání u pokladen v prodejnách, ale i dalších komerčních zařízeních. Jde o překvapivě vysoké číslo, ale doba, kdy na něco čekáme u lékaře, na úřadech a v silničním provozu, bude násobně delší. V socialistickém Československu se ve frontě na nedostatkové zboží stálo ještě mnohem častěji a déle. Některým lidem to i dnes chybí a různé příležitosti k čekání přímo vyhledávají. Například pro seniory je často vysedávání v lékařské ordinaci nejoblíbenějším sociálním kontaktem, Ano, stále pročekáme hodně času, ale je to špatně? Záleží na okolnostech. Když u nás skončila základní prezenční služba v armádě, mnoho mužů už v dospělém věku si tuto potřebu uspokojuje náhradním způsobem – hraním na vojáky. Pavel Kačer

Odbory jsou prý apolitické, stojí nad stranami. Možná to takhle někde funguje, ale v České republice nikoli. Stává se pravidlem, že z šéfa nejsilnější odborové centrály se nakonec stane úspěšný politik, alespoň co se vysoké funkce týče. Richard Falbr se dostal jako europoslanec na kandidátce sociální demokracie do Bruselu, jeho kolega Milan Štěch, opět za ČSSD, předsedá Senátu PČR. A jeho následník v křesle předsedy Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula dostal od premiéra B. Sobotky nabídku, aby za soc. dem. kandidoval na prezidenta republiky ČR. Ten měl naštěstí tolik rozumu, že s díky odmítl. Mohli bychom se ptát, co se za vytahováním odborářů do politického života skrývá a jaký to sleduje účel. Nechme toho, mne a myslím, že i většinu podnikatelů děsí představa, že nejvyšší ústavní činitelé České republiky byli a v hlavách zůstali odborářští bossové, kteří celý život jen funkcionařili. Pavel Kačer

Právě prožíváme žluté období. Kvete ozimá řepka, krajina v Česku zežloutla. Někomu se to líbí, jiný nadává. A další se ptá: Je to dobře nebo špatně? Domácí zemědělci umí řepku pěstovat, výnosy se řadí na světovou špičku. Sejí ji rádi, protože jim přináší jisté příjmy, olejnaté semeno se vždy vykoupí za dobrou cenu. Přidává se totiž do motorové nafty, tvoří cca 7 procent v palivu do dieselových motorů. A nezampomínejme, že řepkový olej má výborné dietetické vlastnosti, dobře se uplatní v teplé i studené kuchyni. Pěstitelé si řepku chválí i jako předplodinu pro obliviny, protože v půdě zanechává spoustu organické hmoty. Také včelaři jsou rádi, když včely mají dostatek pastvy na řepkových polích. Zato alergiky příliš pylu ze žlutých květů trápí. A nelíbí se ani myslivcům, kterým řepka otráví každoročně mnoho srnčí zvěře. Problematický je taky vysoký podíl metylesteru řepky s naftě. Řepka do české krajiny určitě patří, ale v menším rozsahu než dosud. Není rozumné ani ekologické sázet v osevním postupu jen na dvě tři hlavní plodiny, jak dobře věděli už naši předkové. Pavel Kačer  

Česká národní banka dala najevo, že chce skončit období rekordně levných peněz. Už v příštím pololetí má vzrůst diskontní sazba, jež je na rekordně nízké úrovni 0,05%. Pro ty, kteří si půjčují, to znamená zdražování úvěrů. Střadatelům se zvýší výnosy z uložených peněz. Situace na peněžním trhu se tak pomalu dostává do normálu. Je naprosto bezprecedentní, aby vkladatelé měli bankám platit, že si u nich mohou uložit své prostředky. Navíc zadlužení občanů, samospráv i státu se dostalo na neúnosně vysokou úroveň a málokdo si přeje další pokračování tohoto vývoje. Záměry ČNB budou mít vliv i na posílení koruny. Domácí měna se po intervencích, které minulý měsíc skončily, ještě nestačila vzpamatovat, a podporu si jistě zaslouží. Silnější korunu bezpochyby uvítá veřejnost a prosperující ekonomika se s ní bez problémů vyrovná.Blíží se parlamentní volby a politici vymýšlejí, jak získat voliče. Stoupající životní úroveň obyčejných lidí by jim mohla nahnat cenné body. Pavel Kačer

Ve vládě se sice ministři hašteří, ale pracují. Šéf rezortu financí nyní zveřejnil první nástřel státního rozpočtu na příští rok. Počítá se schodkem 50 miliard korun. S deficity vláda žije už hodně dlouho, ale člověku, který nechce a nemůže žít na dluh, to přijde divné. Jak to, že v mimořádně příznivé době ekonomického růstu nedokáže stát sladit veřejné příjmy a výdaje? Protože není pochyb, že každá „sekyra“ jednou dopadne na dlužníka, musíme se ptát: Kdy nastane situace, že se začne státní dluh splácet? A kdo ho zaplatí? Předpokládám, že lidí, kteří mohou hospodaření s veřejnými financemi nejvíc ovlivnit, to určitě nebudou. Pavel Kačer