Hledáme zázračný recept na produktivitu a loajalitu mladých lidí. Snažíme se jít jejich zvyklostem naproti. Přetváříme pracovní prostředí, benefity i způsoby komunikace. Na základě studií a vědeckých šetření věříme, že se nám tyto investice vrátí. Odpověď je ale stejně nejistá jako perspektiva budoucnosti. Zapomněli jsme si položit základní otázku: proč se chování mladých lidí v pracovním prostředí tolik proměnilo? Mnozí se snaží najít odpověď ve výrazu work-life balance. A částečně to pravda je. Ale přeci jen to není všechno. Spíše jen zlomek toho, co na mladé lidi působí. Co to tedy z předchozích generací dělalo dříče, kteří byli schopní zatnout zuby? Vidina jistoty, vidina vlastního bydlení. Tyhle oblasti spolu souvisejí. Realitní trh je podstatným dílkem rovnice. Předchozí generace intenzivně usilovaly o to domov vybudovat se vším všudy. S trochou snahy to nebyl bláhový sen, ale dosažitelná tužba. Šlo o cíl, k němuž bylo možné a reálné se po krocích přibližovat. Ale současné ceny nemovitostí vysílají mladé generaci úplně jiný signál – proč si ukrajovat z komfortu, proč se snažit, když si vlastní bydlení dovolit nebude moci. Možná je nasnadě konečně přestat potírat symptomy pomocí benefitů a kdejakých líbivých blbůstek, ale začít se věnovat tomu, co vše vlastně důstojný život představuje. Bude-li bydlení dostupnější, i zaměstnavatelům se uleví, protože pracovní nasazení bude přímo odpovídat cíli, za nímž jeho mladí lidé jdou. Kateřina Šimková

Je určitě prima, že máme zájem se den co den dovídat nové věci. Že čteme o významu vitamínů a minerálů, o tom, jak lépe chodit, jak se lépe stravovat, jak neplýtvat vodou, jak si zefektivnit účetnictví a celý chod firmy, jak správně investovat. Je skvělé, že se vlastně stále něco nového učíme. Tedy trénujeme mozek, aby pracoval optimálně. Jenže, má to svá úskalí. Zdá se mi, že do něj vpouštíme čím dál více pesimistických informací o tom, kdy dostaneme mrtvici, kdy přestaneme chodit, kdy nebudeme mít na placení energií, kdy dojdou čeké potraviny. Ano, chápu, je to i v tomto případě otázka výběru, tedy co cheme číst, slyšet, vidět. Manipulace strachem ale začíná mít navrch. A podléháme jí. Není škoda brzdit optimistickou energii a plýtvat jí, když je to právě ona, která je nositelem kvality? Možná jsem staromódní, možná mé zkušenosti brzdí mé vnímání. Ale v paletě šedi přisuzujeme nadbytečnou pozornost směrem k černé, to je jasné. A z toho nic dobrého nekouká. Eva Brixi

Poslední dva roky pozoruji velmi zvláštní fenomén. Týká se přítomnosti v práci. Je to jasné, po covidu se na nás řítí dynamika dosud nevídaná. Nicméně tak nějak se změnil rytmus svátků, volna a dovolených. Vánoční prázdniny dětem sice končí na začátku ledna, ale v mnoha firmách klíčoví lidé do pracovního rytmu vplouvají až v polovině měsíce. Pak přichází 15 dní intenzivní práce. Po ní, od počátku jarních prázdnin, lidé rotují po horách a za stůl usedají přerušovaně až do konce března. Velikonoce odstartují další dovolenkový turnus. A květnové svátky mnozí využijí na odpočinkovou víc než týdenní šňůru. Od poloviny června se dostáváme na vlnu letních dovolených, která ustává až s půlkou září. Až potom se do půlky prosince rozjedou naplno kolečka pracovní aktivity, protože rok se pomalu s tím další schází. A pak je vánoční rádiový klid. Přiznám se, že proti volnu nic nemám. Ráda si ho také užiji. Potřebujeme ho, přeci jen – kolik informací náš mozek musel zpracovat před deseti lety a kolik teď? Ale na druhou stranu, když už za tím stolem přeci jen jsme, mnohdy nám ani odpočinek nedokáže obnovit koncentraci. Stejně se mnohdy podaří vyřídit sotva polovinu toho, co bylo třeba. Lidé na maily ani telefony neodpovídají, řeší věci ve zběsilém kvapíku. Je to zajímavý symptom doby. Co o nás říká? To, že neumíme odpočívat? Že jsme neustále ve střehu, ve stresu a plni adrenalinu, až nás schopnost soustředit se opouští? Kateřina Šimková

Prý umožňuje lepší fungování státu. V něčem možná ano. Rozhodně má aparát, který může zabezpečit lepší kontrolu. Ale umožňuje i snazší podnikání? Tady už je to na pováženou. Hlasy lidí z businessu zní unisono. Podnikatelské prostředí v České republice potřebuje výrazné zlepšení. A opravdu se nenechme ukolébat tím, že vloni vzniklo meziročně nejvíce firem od dob pandemie. Bohužel úřednický aparát neroste jen proto, aby byly úkoly státu zvládány rychleji a kvalitněji, ale protože těch úředních povinností přibývá i s ohledem na požadavky EU. A tak nevznikají nová a nová úřednická místa zdaleka jen na straně státu. Podniky si stále častěji musí najímat externí dodavatele, kteří by pro ně onu byrokratickou část businessu dokázali zpracovat na klíč. Případně staví vlastní oddělení, které musejí tuto agendu zvládnout. Administrativa tak zatěžuje rozpočty firem čím dál víc. Musí nabírat na tyto interní pozice „úřednické pozice“. Celá tato mašinerie vyzobává perspektivní uchazeče. Na trhu práce pak scházejí ti, ze kterých by se mohli stát velmi perspektivní odborníci ve zdravotnictví, stavebním průmyslu, ale také řemeslníci, elektrikáři a zástupci dalších profesí, bez nichž si život nedokážeme představit. Kateřina Šimková

Mnoho z nás na novoroční předsevzetí zanevřela. Nedivím se. Vždycky, když si nějaké dávám, nakonec jsem z něj vystresovaná. Jednoduše proto, že si do hlavy člověk vtiskne slovo musím. O to víc mám chuť na čokoládu, ke které bych začátkem ledna neměla ani přivonět. O to víc mě rozčiluje, že v jógovém studiu je každé úterý pořádná zima a vlastně se mi tam vůbec nechce. A tak jsem nad předsevzetími zlomila hůl. Takhle to prostě nemá smysl. Teď to dělám jinak. Sepisuju si cíle. A každý den, podle zásad Čtyř dohod, velmi inspirativního filozofického díla, dělám to nejlepší, co v daný moment mohu. Ne více, ne méně. Tak, aby mi činila každá moje volba radost. Slovo musím jsem vygumovala ze scénářů, které si v hlavě vytvářím. A nahradila je pocitem hřejivého potěšení, kdy je srdce, mysl i čin v rovnováze. A tak si jógu zacvičím doma, pěkně v teple. Pomaleji s delšími dechovými výdržemi. Čokoládu si klidně dám, ale čtvereček té vysokoprocentní mi stačí. Když se pomalu rozplývá na patře, uspokojí člověka dvojnásob. Jím pomalu, jím očima, vnímám vůně. A přemýšlím jako labužník i nad prací. Ne aby to bylo rychle, ale hlavně, aby to bylo v souladu s mými hodnotami a nároky na kvalitu. Učím se žít bez ale, bez výhrad. Bez plýtvání energií na nenasytné negativní vnitřní dialogy. S větší porcí vděčnosti. Pomáhá mi uchovat si sílu a větší optimismus. Neplánuji úzkostlivě. Mnohem lépe vidím, jaké příležitosti se kolem mě rozprostírají. Najednou přibývá možností. A někdy neplánuji vůbec, zvlášť, pokud mám dobít baterky a odpočívat. Učím se poslouchat víc svoje tělo, které mi přesně řekne, kdy je čas jít na kutě, abych byla posléze svěží. Zkrátka se učím dělat to nejlepší pro sebe, abych mohla dělat to nejlepší i pro ostatní. Kateřina Šimková

Znáte to. Jste soustředění na svoji práci, letíte za splněnými KPI. A pak zapomenete na to zásadní. Dotankovat energii. Ne autu, ale sobě. A vzpomenete si na to dávno po poledni. To je pak štěstí, když vyrážíte na vánoční setkání s výjimečným člověkem. Tomáš Hudera rozhodně nasytí vaši duši. A jak tak uklidňujete myšlenky, v té lahodné vůni vznášející se prodejnou a jídelnou se najednou rozpomenete, že jste od sedmé ráno nejedli, že vám žaludek dělá nespokojené kotrmelce a úpí hlady. Jak se říká, líná huba, holé neštěstí. Nedalo mi to. Ptám se, jestli náhodou nezbyl nějaký řízeček. Tomáš se na mě podívá, zdvihne obočí a povídá: A to jsi mi to nemohla říct před půl hodinou, když jsme si volali, zrovna řízky většinou nezbývají. No, já si na ten hlad prostě nevzpomněla, krčím rameny. Pokývá Tomáš souhlasně hlavou a dodá, že se mu to občas také přihodí. V pražské firmě Hudera a syn jsou ale kouzelníci, laskaví. Doufám tedy, že jsem nikomu nezrušila večeři nebo svačinu. Ale dva nejlepší řízky v celé Praze, možná v celé republice se tam pro mě našly. Šťavnaté, z vynikajícího vepřového. Voní stejně skvěle, jako chutnají. Nebo možná chutnají ještě lépe, tu šťavnatost si totiž „nenačucháte“. Tomáš mě s těmi poklady žoviálně vysunul ze dveří, rozloučili jsme se a slíbili si, že se letos nevidíme naposled. Protože nás čeká na adresu Nad hradním vodojemem 17 ještě výprava za vinnou klobáskou, která se u nás tradičně servíruje jako součást oběda na Štědrý den. Abych to ale shrnula. Byla to záchrana řízkem. Ta nejchutnější, jakou jsem zažila, a nejlaskavější. Když máte složitý den, je prostě největší dar potkat prima lidi. Děkuju, Tome. Kateřina Šimková