České traktory mají v mnoha zemích stále vynikající pověst. Také ve socialistickém Vietnamu pracují dodnes staré zetory a odvádějí skvělou práci. Po několikaleté odmlce brněnský výrobce opět zahájil export do VSR čtyř modelových řad s výkonem od 80 do 150 koní. Zetor má i dnes ve Vietnamu co nabídnout a navíc může těžit z nadstandardních vztahů mezi oběma zeměmi. V České republice žijí desetitisíce Vietnamců, mnoho dalších prošlo v minulosti českými školami a provozy a rozumí česky. Věřme, že naše traktory budou následovat další české výrobky. Vietnamský trh se dynamicky rozvíjí, je perspektivní, ale dostat se na něj a uspět záleží pouze na českých vývozcích.

Při přechodu na tržní hospodářství ucítili svou příležitost také prodejci ojetých vozů. Autobazary rostly jako houby po dešti, byly skoro v každé druhé vesnici. Úroveň služeb a kvalita nabídky byly dost žalostné, ale zpočátku to stačilo. Každý chtěl mít „fáro“ ze západu a příliš se nedbalo na to, v jakém je stavu. Postupně se však začalo oddělovat zrno od plev, některé velké autobazary se snažily nastavit laťku výš. Také poptávku se podařilo nasytit a český člověk si začal vybírat. Tento trend se stále prohlubuje. Podle Asociace prodejců použitých automobilů malé provozovny končí. Za posledních pět let jich ubylo šest set. A z ostatních se stávají technologické firmy. Už dávno totiž nestačí mít „na place“ jen dostatek zboží. Bez sofistikované inzerce a doplňkových služeb je firma bez šance uspět. Je to dobře. Trh se zkultivoval a přestože stále má k dokonalosti daleko, autobazar už není sprosté slovo a podvod už přestal být obvyklou obchodní praktikou.

Premiér Andrej Babiš potřebuje koaličního partnera, aby mohla jeho vláda získat důvěru ve sněmovně. Je už téměř jisté, že ho našel. Budou jím sociální demokraté, a záda jim budou krýt poslanci KSČM. Také už vidíme, čím se za to zaplatí. ČSSD požaduje, aby zaměstnanci na nemocenské dostávali náhradu mzdy už od prvního, nikoli až od 4. dne marodění, jak nařizuje dosud platná legislativa. Firmy to zdánlivě nebude stát vůbec nic, protože po 11. dni přejde platební povinnost na státní sociální systém. Ale můžeme si být jisti, že se opět rozšíří nešvar zneužívání dávek. Za situace, kdy v ekonomice zoufale schází pracovní síla, bude rostoucí armáda „nemocných“ obzvláště nepříjemná.

Vláda se nechala, co se dopravní politiky týče, inspirovat Slovenskem. Od léta budou mladí lidé a důchodci jezdit za čtvrtinovou cenu. Kdo na tom nejvíc vydělá? V první řadě ti, kterým se přepravní náklady výrazně sníží, tedy sami cestující. A České dráhy, případně další vlakoví dopravci, kteří budou mít vytíženější spoje. Rozdíl v ceně jízdenky uhradí stát. Už dlouhá léta sleduji, jak cestující využívají železnici. Patří to do jisté míry k mé práci. A zjišťuji, že až na výjimky v okolí Prahy a dalších metropolí bývají vagony zoufale prázdné. Vládní opatření by je mohlo naplnit, a přecpané silnice snad trochu uvolnit. Zatímco železniční cesta bývá zpravidla volná, vozovky jsou všude přecpané. Věřme, že mnozí přesednou z aut do vlaků a poznají, jak může být dnešní veřejná doprava příjemná. Tak za pár měsíců uvidíme, zda kabinet rozhodl správně.

Ministr zemědělství Jiří Milek přichází s nápadem, jak pomoci českým potravinám. Chce, aby velké obchodní řetězce musely prodávat především zboží domácího původu. A navíc za cenu, která podstatně převyšuje výrobní náklady. Kolik procent z celkového obratu by měly mít výrobky Made in Czech republic? To se zatím neví, ale Potravinářská komora ČR doporučuje víc než tři čtvrtiny. A minimální marže? Opět se má stanovit až po odborné diskuzi. Kdo na tom vydělá a kdo prodělá, je už teď patrné. Opatření prospěje domácím chovatelům, pěstitelům a potravinářům, zejména pak státním úředníkům, kteří odbrží další pravomoc kontrolovat a udělovat pokuty. Spotřebitel bude na svých právem výrazně omezen. Netvrdím, že bych si nepřál, aby všechno české u nás hrálo prim. Ale jít cestou příkazů a zákazů mi nepřijde jako nejlepší řešení. A ještě něco: Pokud si vzpomínám, byla Evropská unie postavena na zásadě volného trhu. Že bychom už začínali s Czexitem?

Ti dříve narození mi dají za pravdu: Dodnes vzpomínáme na školu – základ života a na učební předměty dílny, polní a ruční práce. Mnozí z nás na školním pozemku nebo dílně vzali poprvé do ruky jehlu a nit, motyku, rýč, hoblík a pilu. Nevím, proč praktická výuka z osnov zmizela, zřejmě proto, že jsme ji považovali za historicky překonanou. Jenže se ukázalo, že bez řemesla, šikovných rukou, se neobejdeme ani ve věku počítačů a robotů. Není divu, že se zas do škol manuální činnosti vrací a žáci se jim nevyhnou. Je to jen první logický krok k rehabilitaci řemeslné, poctivé práce rukama, která je v dnešní společnosti stejně potřebná jako práce inženýrů a doktorů.