Že se narodila už před šedesáti lety, těžko uvěřit. Zůstává totiž stále stejná ve své filozofii, ve svém poslání. Divákům nabízí osobitou interpretaci děl, kousky k zábavě, oddechu i přemýšlení.

Předkládá výzvy, otazníky, ale hraje i na pohodu intelektu. Stísněný prostor maličké divadelní scény, pražské Violy, táhne obecenstvo k posezení, dialogu, ke chvilkám, jež povznášejí. Ředitelky Ing. Lenky Plavcové jsem se zeptala:

Viola je malé divadélko s krásnou a dlouhou tradicí, letos slaví 60. narozeniny. Jak vlastně vzniklo?

Divadlo Viola, původně jazzový klub a poetická vinárna, je od konce devadesátých let stále více komorní divadelní scénou. Na divadelní mapě Prahy má výlučné postavení. Někdy bývá trefně označováno jako nejmenší velké divadlo v Praze. Od roku 1963, kdy se v tehdejší Poetické vinárně Viola konalo první představení, staví repertoár na myšlenkové, autorské, inscenační kvalitě a na výtečných hudebních a hereckých výkonech. Bývalá vinárna poezie ale nikdy nebude (ani nebyla) klasickým divadlem, nýbrž především originální tvůrčí dílnou. Tento noblesní prostor, místo duchovní autority (heslo, se kterým Viola vznikla, drží ho, a hodlá držet i do budoucna) je místem pro uvádění těch nejkvalitnějších děl. Útulný prostor nevelkého sálu přímo v centru metropole, na Národní třídě, je už řadu let dějištěm intimních setkávání diváků s uměním.

Prkna této scény hostila a hostí nejednoho národního umělce. Kdo zde zanechal nejvýraznější stopu?

Divadlo Viola nikdy nemělo stálý herecký soubor, ale vždy zde vystupovaly velké herecké osobnosti. K legendám, které se sem rády vracely, patřili Radovan Lukavský, Zdeněk Štěpánek, Eduard Kohout, Karel Höger, Rudolf Hrušínský, Dana Medřická, později Jan Kačer, Jana Hlaváčová, Hana Maciuchová, Boris Rösner či Eliška Balzerová. Nezapomenutelnou stopu zde zanechali také Blanka Bohdanová, Josef Somr, Luděk Munzar. V současné době na jevišti Divadla Viola excelují Bára Hrzánová, Taťjana Medvecká, Klára Cibulková, Tereza Kostková, David Prachař, Jan Hartl, Jan Šťastný, Marek Eben, Jiří Dvořák, Jiří Langmajer a další, včetně členů mladší herecké generace, jako jsou Máša Málková, Viktor Dvořák nebo Jan Meduna.

Chodí návštěvníci spíše za osobnostmi, které zde vystupují, nebo si vybírají podle repertoáru, autorů, děl?

To je otázka spíše na naše diváky. Ale z osobní zkušenosti mohu potvrdit, že herecké osobnosti jsou určitě tím, co diváky, kteří je mají v našem divadle opravdu na dosah, láká. Zároveň je Viola známá kvalitou svého repertoáru, připravované inscenace vždy počítají s náročným publikem. Pro takového diváka pak hraje roli nejen titul z nabízeného repertoáru, ale i tvůrčí tým, který inscenaci připravil. V tomto ohledu si naši hosté mohou vybírat ze široké nabídky nejen kvalitních titulů, ale i tvůrčích týmů tvořených významnými osobnostmi z řad režisérů, dramaturgů, scénáristů, výtvarníků a dalších profesí.

Z hlediska podnikání máte omezené možnosti dané kapacitou sálu. V čem vám to přidělává starosti, a naopak, v čem je benefit?

Kapacita našeho divadelního sálu je pouhých 76 míst. Samozřejmě v kombinaci s výší vstupného, které se snažíme udržet na přijatelné úrovni a cenové dostupnosti pro naše diváky, není jednoduché zajistit hladký a bezproblémový chod divadla. Není tajemstvím, že bez grantové podpory by nebylo možné tento projekt finančně udržet. Velice si vážím herců, režisérů i všech ostatních, kteří pro nás pracují, protože honoráře se u nás pohybují v jiné výši než na větších divadelních scénách. Považuji to za jejich velký osobní dar tomuto divadlu a cením si toho, že jsou nám tyto osobnosti věrné. Vůbec to není samozřejmost, zvláště v této době. Na druhou stranu je malá kapacita sálu benefitem, neboť nám dává možnost uvést takové projekty, které se pro velké divadelní sály nehodí. Toto komorní a osobité prostředí se pak stává výhodou, která takové představení podpoří a nechá mu vyniknout.

Doba je omámená technologiemi. Přicházejí si lidé do divadla od nich odpočinout?

Asi bychom se znovu museli zeptat návštěvníků, co je k nám do divadla přivádí. Kultura obecně může být tím správným místem odpočinku od všudypřítomných technologií. Přeci jen soustředit se na chvíli na něco jiného, než je displej svítícího mobilu či počítače, může být prospěšné našim životům.

Manažersky zvládnout vše, co s provozem, image, posláním divadla souvisí, to je asi těžký oříšek. S čím je třeba v řízení Violy vždy počítat?

Že to je leckdy oříšek, v tom vám dávám za pravdu. Ve Viole zvlášť je třeba počítat s tím, že v rámci malého rozpočtu musíme vše zvládnout v menším počtu lidí, než je obvyklé. Určitě zde neplatí klasická hierarchie ředitele a podřízených. Pozice ředitele sice vše zastřešuje, ale jsme zde všichni spíše kolegové. Každý se snaží přispět svým dílem k tomu jedinému, proč to vlastně děláme a co nám dává smysl – pokračovat v tom, co je pro Violu typické po dlouhá desetiletí, tj. nabídnout divákům kvalitní, osobitý a jedinečný program.

Změnila se strategie a vize v poslední době, nebo byste šli rádi ve šlépějích zakladatelů?

Od doby založení Poetické vinárny v roce 1963 ušla Viola dlouhou cestu, od devadesátých let se stala významnou divadelní scénou. Mnohé se změnilo, zůstalo však to podstatné – kvalita a osobitost nabízeného programu a výjimečnost tohoto prostoru. V tomto smyslu chceme v naší činnosti pokračovat, zároveň však chceme přinášet i nové umělecké projekty, včetně hudebních a literárně dramatických, které ještě více posilují genia loci tohoto tradičního místa. Rádi bychom také přiblížili naše divadlo mladší generaci. Není to lehký úkol, ale těší mě, že se nám to v poslední době daří.

Jak často se na prknech, která znamenají svět, objevuje dnes poezie? Mají o ni lidé ještě vůbec zájem?

Poezie to nemá v současné době vůbec jednoduché. Nám se v poslední době podařilo nabídnout divákům několik hudebně poetických pořadů a s velkou radostí musím říct, že se tyto večery setkaly s velkým diváckým ohlasem. Usuzuji, že zájem diváci mají, záleží ale na formě, v jaké se jim poezie předkládá.

Mohli byste si dovolit zařadit třeba jednou za dva měsíce večerní či odpolední představení sestavené z poezie současných autorů? Za jakých podmínek? Nebyl by to propadák?

Poetické večery, o kterých jsem se zmiňovala, byly z pera současných autorů. Velkou roli zde sehrála dramaturgie večerů a také samozřejmě protagonisté každého z večerů. Rádi bychom v podobném duchu s nabídkou poezie pokračovali, určitě to je pro nás velká výzva.

Když byste hráli každý večer a každé odpoledne, v zimě o víkendech i dopoledne, našli by si zájemci k vám cestu? A dalo by se hrát v létě i venku, v prostoru před vlastní divadelní scénou?

Popravdě, nedovedu si takovou situaci nyní představit. Určitě první, co mě napadá, je, že by se to nedalo reálně zvládnout v takovém personálním obsazení, které máme v současné době k dispozici. A hrát před vlastní divadelní scénou? To myslím nedává smysl už z toho důvodu, že sídlíme na Národní třídě a doléhá sem zvuk z této frekventované ulice, navíc náš repertoár je připravován vždy s ohledem na komorní prostředí Violy. Přenechala bych tedy raději tuto aktivitu nějaké jiné scéně.

Viděla jste vy všechna představení z repertoáru?

Ano, všechna představení, která máme na našem repertoáru, jsem zhlédla.

A má Viola nějaké tajemství?

Určitě má, ale pokud bych vám je prozradila, už by to nebylo tajemství...

Co ji čeká po šedesátce? Bude to rozvážná, moudrá paní, nebo rozverná dáma středních let, spíš uličnice a rebelka, filozofka nad věcí? Profesionálka plná černého humoru, volnomyšlenkářka a provokatérka?

Dovedu si představit mnohé, ale zdá se mi, že zralá a noblesní dáma by Viole mohla slušet.

otázky připravila Eva Brixi