I když zdraví si za peníze nekoupíš, jak praví lidová moudrost, neznamená to, že je zadarmo. Naopak, za léčení nemocí platíme každý rok víc. Vinou pandemie Covidu dokonce růst výdajů akceleruje. Podle nyní zveřejněných údajů jsme předloni vydali ze svých peněženek, většinou prostřednictvím zdravotních pojišťoven, 478 miliard korun, o desetinu víc než v předchozím roce 2018. Hrozivá čísla napovídají, že tento trend nebude dlouhodobě udržitelný. Kromě drahé lékařské péče totiž existuje i „medicína“, která se nabízí prakticky zadarmo. Říká se jí odborně prevence. Ale my lidé ji známe od dob starým Římanů, kteří ctili zásadu „ve zdravém těle zdravý duch“. Nejde o žádné čáry, ale o nám přirozený způsob života s dostatkem pohybu na čerstvém vzduchu, na slunci na tváři i v duši. Také platí rada „jez do polosyta, pij do polopita, vyjdou ti naplno léta“. Ruku na srdce, tolika prohřešků proti správné životosprávě se dnes a denně dopouštíme? Pokud si myslíme, že to zázračné léky a zdravotníci-hrdinové za nás vyřeší, pak se hluboce mýlíme.

Češi v sobě stále nosí komplex méněcennosti. Namlouvají si, že se s ostatními v Evropě, zvláště pak té západní, nemohou rovnat. Považuji to za důsledek minulosti. I v rakousko-uherské monarchii jsme se tísnili ve stínu Němců, poté v době komunistické totality jsme jen závistivě pošilhávali po rozvinutých evropských zemích. Ten pocit národní malosti v nás přetrvává, i když jsme mnohokrát dokázali, že se můžeme směle rovnat větším národům. Dokazuje to i nyní zveřejněná data o internetovém bankovnictví. V ČR ho používá přes 64 procent klientů starších 16ti let, tedy tolik co v sousedním Německu a víc než dosahuje průměr EU. V placení bezkontaktními bankovními karty patříme dokonce k nejlepším na světě. Příkladů by se dalo uvést mnoho. Proto bychom měli zapomenout na minulé postavení české společnosti a dál rozvíjet svůj nesporný talent v mnoha oblastech života.

Senát odmítl kvóty na české potraviny. Určitý a postupně se zvyšující podíl tuzemské produkce v obchodech má ze zákona umožnit domácím podnikatelům přežít globální konkurenci. Není pochyb o tom, že naši pěstitelé, chovatelé a potravináři to nemají ve společném evropském tržním prostoru jednoduché. Ono se totiž nehraje fér. Silní hráči dokáží pomocí exportních subvencí podpořit vývoz a prodej svého zboží na cizích trzích. Čechům se může o takové podpoře jen zdát – stát nemá takové zdroje, aby hendikep vyrovnal. Ovšem řešit problém prostřednictvím stanovených kvót není správné řešení. Vede k tomu, že některé zboží bude vysoce poptáváno a nabídka producentů tomu nebude stačit. Ceny porostou. Už z principu nepatří taková regulace prodeje do prostředí volného trhu. Ale otevřená a skrytá subvenční zemědělská a potravinářská politika mocností rovněž ne. Řešení je v jejím zákazu. Ale nevěřím, že se to EU v dohledné době podaří.

I když vládě Andreje Babiše nelze upřít velkou snahu ochránit Českou republiku před důsledky nákazy koronavirem a co nejméně poškodit ekonomiku, výsledek není uspokojivý. Právnické a fyzické osoby ukazují, že mohou jednat lépe, rychleji, operativněji, účinněji. To jsem si znovu uvědomil, když jsem četl zprávu o webové aplikaci s přehledem volných míst na očkování proti COVID-19. Vytvořil ji programátor Marek Sušický s kolegou poté, co dlouho sledoval nečinnost a nemohoucnost státu. Platforma slouží veřejnosti už měsíc a sklízí zasloužený potlesk. Uvádím jen jeden konkrétní příklad, ale člověk by jich jistě našel víc. Prostě platí, že soukromá iniciativa lidí tvoří obrovskou sílu, kterou by měla naše společnost lépe využívat. Jsem přesvěčen, že méně restrikcí, omezování  a zasahování do běžného života občanů nepředstavuje správou cestu k uzdravení a normalizaci společenskývh vztahů.

Letošní zima ukázala svou pravou tvář, přinesla mnoho sněhu a kruté mrazy. Prověřila také naše zdroje energií. Ve Švédsku museli sáhnout ke klasické výrobě elektřiny, protože zásobování z obnovitelných zdrojů nestačilo. V Chorvatsku došlo k podobné situaci a hrozilo, že evropská přenosová soustava zkolabuje. Ke cti opět přišlo uhlí, jádro a plyn. Tentokrát se blackout podařilo zažehnat, ale příště to třeba už nevyjde. Co se stane pak, když vše převádíme na elektrický pohon - domácnosti, dopravu, továrny, peníze, celý náš život. Vůbec není těžké si představit, že při výpadku elektřiny se vše zastaví a svět přestane fungovat. Úder do našich všedních dní bude mít ještě větší následky než pandemie Covidu-19. Snad si ti, kteří plánují energetickou politiku, uvědomují hrozící rizika a nedopustí, aby došlo k nejhoršímu.

Už víme, jak jsme hospodařili v loňském covidovém roce. Hrubý domácí produkt se propadl o 5,6 procenta, což je lepší hodnota, než se předpokládalo zjara minulého roku. Ukázalo se, že restrikce se méně dotkly průmyslových zemí a více států s rozvinutými službami. Jak se bude vyvíjet rok 2021, dokáže odhadnout snad jen vědma z křišťálové koule. Ve hře totiž zůstává příliš mnoho neznámých. Českou republiku jako obrovského exportéra automobilů však nečeká moc světlá budoucnost. Pokud EU přijme nejtvrdší verzi nové emisní normy Euro 7, bude to znamenat konec pístových motorů s vnitřním spalováním. Budoucnost patří zejména eletromobilitě a další alternativní dopravě. Češi a Slováci, kteří také mají velmi silný automotive sektor, budou muset hledat jiné možnosti uplatnění. A to v dnešní době rozhodně nebude lehké.