Vláda se rozhodla podpořit zaměstnanost. Chce dostat do práce ty, pro něž je dosud pracovat nevýhodné, respektive je výhodnější uchýlit se do „šedé zóny“. Nabídne firmám možnost platit nižší pojistné odvody za seniory i za zkrácené pracovní úvazky. Pokládám to za velmi dobrý nápad. Na první pohled tím sice pokladna přijde o miliardy. Ale jen o ty hypotetické. Ve skutečnosti bude zapojeno více lidí v pracovním procesu, poroste HDP a tedy stát bude inkasovat víc. A spousta lidí pod hranicí životního minima si vylepší sociální postavení, takže už nebude žádat o dávky. A pochopitelně poroste i spokojenost obyvatel ze slabších sociálních skupin, což rozkvětu společnosti prospívá. Uvidíme, kolik zaměstnavatelů a zaměstnanců na nabídku kývne a jaký efekt to nakonec přinese. Jen mne napadá, že to mohlo přijít mnohem mnohem dřív.

Mimořádná situace žádá mimořádné činy. Bezprecedentní zdražování základních životních potřeb a růst výrobních nákladů nemůže zůstat bez pozornosti a zásahu vládního kabinetu. Proslýchá se, že se chystá základní energetický tarif, jenž by snížil cenu elektřiny pro odběratele s nízkou spotřebou. K tomu by však stát potřeboval mít na dodavatele elektrického proudu potřebnou páku. Jenže největší z nich, polostátní ČEZ, má soukromé vlastníky, a tak si politici s ním nemohou dělat, co chtějí. Nabízí se tedy řešení na znárodnění společnosti, respektive na její rozdělení – na část v majetku státu a část privátní. Ano, je to řešení, i když přichází se zpožděním a jistě vyjde draho. Bude zřejmě třeba akcionáře vyplatit, a to v době, kdy jsou na burze akcie hodně vysoko. Nabízí se i otázka, zda bylo správné dát ze státních rukou také plynárenskou infrastrukturu a vodovodní systém. Protože právě energie a voda jsou politicky velmi citlivé záležitosti a stát by je měl mít pod kontrolou zejména v tak turbulentní době, jako je tato.

Vláda se rozhodla, že vyhlásí boj drahotě. Domnívá se, že na současném prudkém růstu cen potravin se přiživují různí „keťasové“, kteří na úkor spotřebitelů dosahují neúměrně vysokých zisků. Extrémní případ z médií hovoří o šunce se ziskem 250 procent. Zemědělci a potravináři viní ze současné situace obchod. Svaz obchodu a cestovního ruchu ČR si však podezření z takového obohacování nechce na sobě nechat a tvrdí, že právě vysoce konkurenční prostředí v retailu tlačí obchodní marže dolů. Kdo tedy za drastické zdražování může? Snad se to dozvíme z kontrol, které chce MPO dělat nejméně po tři měsíce. A možná se i viník najde. Ale bude potrestán? Zákon na to není. Veřejnost ale jistě bude zajímat, kdo zneužil příležitost a snad se k němu i otočí zády. Tedy, pokud bude mít na výběr. Ale možná se naopak ukáže, že nikdo za nic nemůže, protože drahé nákupy způsobil růst nákladů na výroby a služby, tedy vyšší cena surovin, energií a lidské práce.

Mimořádná situace vyžaduje mimořádné činy. Hrozí nám, že zůstaneme bez plynu a s omezenými dodávkami ropy. Jsme na to připraveni? Na tuto otázku si musí každý odpovědět sám. Ať už je politik, manažer, podnikatel nebo prostý člen domácnosti. Avšak jedno už je téměř jisté: Zvýšit úspory a hledat alternativy a rezervy – takový bude trend příštích dnů. Stáhnout topení o dva tři stupně – no prosím, to se dá udělat a vydržet. Nakonec otužování prospěje i našemu zdraví. Ale jak se obejít v ekonomice bez dostatku energií? Budeme se vracet zpět k uhlí, kterého máme v České republice přece jen ještě slušné zásoby? A využívat bioplyn, bionaftu, vítr a vodu k pohonu strojů a rozsvícení domovů? Ano, směr dalšího vývoje to je jistě správný, ale přejít na alternativní paliva za dne na den prostě není možné. Vyžádá si to čas a nemalé investice. A také tlak na nás všechny, na pružnost rozhodování, zdravý úsudek, ochotu přijmout částečné nepohodlí a omezení spotřeby. Zvláště mladším generacím, které se narodily a dospěly v relativním blahobytu, byla nachystána zkouška „dospělosti“. Věřím, že ji složí se ctí.

Konflikt na Ukrajině přináší nejen vojenské, politické a humanitární důsledky, projevuje se i v ekonomice. Pocítila to už Škoda Auto, jíž chybí potřebné díly z ukrajinských závodů a musela přerušit výrobu. Stále hlasitěji se rovněž hovoří o odkladu Green Dealu. Aby Evropa snížila závislost na dovážených energetických zdrojích, přijdou dočasně ke cti i domácí uhelné a jaderné elektrárny. Německo, které mělo letos ukončit provoz posledních tří, uvažuje o tom, že je zatím ponechá v činnosti. Věřím, že se investoři znovu obrátí k jádru čelem a projekty zafinancují. Česká republika moc dobře ví, že bez Temelína, Dukovan a jejich rozšíření se neobejde a že bez těchto zdrojů nemůže výrazně snižovat emise. Pochopitelně že stejně naléhavě potřebuje rozvíjet také alternativní energie ať už z větru, slunce nebo vody a zefektivňovat jejich využití. V současnosti lze těžko odhadnout, co se bude dít dál, ale jedno je jisté: vlastních surovinových a energetických zdrojů si teď budeme považovat dvojnásob.

Podnikatelům nastaly horší časy. Česká národní banka jim zdražila peníze. Získat úvěr tedy je méně snadné a zejména dražší. S růstem úrokových sazeb se nadechla i koruna a posílila vůči ostatním měnám. To také není dobrá zpráva pro naše exportéry. Když k tomu připočteme stálý růst nákladů včetně mzdových a nedostupnost pracovní síly, není zaměstnavatelům co závidět. I když konec pandemie a vládních restrikcí je na dohled, moc optimismu to nepřináší. Na druhou stranu se lépe bude žít střádalům. Jestliže ještě před rokem dvěma hrozilo, že za úspory budou ještě bankám platit, teď sklízejí slušný výnos. Každá mince má totiž dvě strany. Někdo si proto mne ruce a jiný naříká, to už tak nejen v ekonomice chodí. A vyhraje ten, kdo se dokáže přizpůsobit a z každé situace vytěžit. Ostatně neříká se tomu darwinismus?