Zelená energie prý dostala ránu. V Německu totiž letos museli opět sáhnout ke spalování uhlí, protože větrné elektrárny nemohly dodat potřebné množství energie do sítě. Smutné číslo 27 představuje procento elektřiny z tepelných elektráren, tedy nejvyšší podíl z energetického mixu. Loni, kdy foukalo dostatečně, vítězily lopatky větrných elektráren. Ještě štěstí, že si naši severní sousedé nechali uhlí v rezervě, protože jinak by odsávali elektriku od nás a výpadky by nás neminuly. Co se bude dít, až bude odstaveno i jádro, si každý dokáže domyslet. Obnovitelné zdroje jsou sice IN, ale jejich slabinou je nevyrovnanost a nespolehlivost. EU tlačí na elektrifikaci individuální osobní dopravy, ale až dojde elektromobilům „šťáva“, bude šlapat jen na bicyklech a nebo prostě sedět doma. No, nechme se překvapit.

Sbíral jsem jako kluk nálepky z krabiček zápalek. Na nálepkách byla různá sdělení, z nichž mi uvízlo v paměti toto: „Až dosloužím, chci do sběru!“ Motivovalo ke sbírání druhotných surovin, mezi nimiž nejdůležitější byly starý papír, železo a barevné kovy. Vzpomínám, že za kilo novin a časopisů jsem dostal 20 haléřů, za železo pět. V současnosti, kdy enormně vzrostla poptávka po těchto komoditách, se platí za železný šrot pětikoruna. To představuje nominálně stonásobný cenový růst. Prožil jsem časy, kdy se ve sběru pořádaly soutěže, i nedávnou dobu, kdy o tyto materiály prakticky nebyl zájem a lidem se nevyplatilo vůbec se namáhat. Nyní s covidem se situace otočila. Zájem prudce stoupl. Pokládám to za dobrou zprávu, neboť z „odpadu“ se stala žádaná surovina a lidé mají motivaci uklízet a recyklovat.

Ceny výrobků letí nahoru a my už víme, kdo za to může: koronavirus. Řezané květiny nikdy nebyly tak drahé jako dnes. Poptávka totiž silně převýšila nabídku, restriktivní opatření snížilo produkci i možnosti rychlé přepravy. Průmyslové zboží rovněž zdražuje a nebo bude chybět na vánočním trhu. Čínské přístavy totiž měly omezený propvoz, případně zůstaly dlouho uzavřeny, nyní nezvládají nápor. Opět kvůli tomu, že "zaúřadoval" covid. Restaurace a jídelny se snaží dohnat výpadek tržeb z doby, kdy musely mít zavřeno nebo prodávat jen přes okénko. A projevuje se dominový efekt. Ceny stoupají také u výrobků a služeb, které zdánlivě zústaly ušetřeny. Pokud se ze zdravotní krize nakonec dostaneme, porostou ceny vstupů a energií o to víc, protože oživení podpoří další zdražování. S tím se dá smířit, jen když už konečně budeme moci pracovat a žít bez omezování.

Tak už v naší obci se zase flastruje. Krajská silnice č. 260 je záplatovanější než žebrákův kabát a teď ji cestáři znovu opravují. Nemám nic proti takovým opravám, ale musí být provedeny kvalitně. V sousedním Německu nepoznáte, jestli jedete po fungl nové nebo vyspravované silnici. U nás se z díry udělá hrb, takže z vás jízda málem vytluče duši. A důvod? Technologie používáme jako ve vyspělých zemích, ale peněz se nedostává. A tak se to flikuje jen do příštího roku, hlavně že to přijde levně. Mluvil jsem s cestářem z firmy Silnice LK, proč to u nás vypadá tak špatně. Prozradil mi hlavní důvod – finance – a dodal, že je taková práce vůbec nebaví. A motoristy to nebaví o to víc. Že tím trpí nejen oni, ale i jejich dopravní prostředky, je jasné. Politické strany teď před volbami vyhlašují různé programy, ale na naše komunikace zas zapomněly. A přitom by stačilo jen dohlédnout na to, aby finanční prostředky na opravu a stavbu silnic byly vynakládány efektivně. Opravy nakonec vyjdou dráž než nový koberec. A je třeba také kontrolovat odvedenou práci, ne nad fušeřinou zavírat oči. Když se však nikdo veřejně neozve, politici o problému „nevědí“ a my budeme jezdit po mizerných vozovkách ještě půl století po 11. listopadu 1989.

Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová a kandidát do Poslanecké sněmovny, oba ČSSD, se chtěli podívat na to, jak lidé pracují. Navštítili v doprovodu policistů a inpektorů druhého největšího zaměstnavatele na Teplicku. Akce se uskutečnila v rámci projektu Férová práce, který zjišťuje, zda na pracovištích nedocházi k porušování zákoníku práce. Zpovídali manažery firmy i dělníky, dělali si na místě samém obrázek z toho, co viděli. Výsledek kontroly třicetičlenného týmu zatím neznáme. Zato se však zaměstnanci mohli přesvědčit, jak fungují úředníci a orgány státní moci při výkonu služby. Předvedli totiž základní neznalost, například netušili, čím se navštívený podnik zabývá. Navíc se, rozděleni do několika skupin, chaoticky pohybovali po areálu a často „pravá ruka nevěděla, co dělá levá“. Měla-li to být předvolební akce dvou sociálních demokratů, jak někteří jejich kritici tvrdí, pak jim přinesla víc mínusových bodů než užitku. Férová práce totiž vypadá jinak.

My Češi máme být na co hrdi, ale stále ještě trpíme jakýmsi komplexem méněcennosti. Děláme skvělé věci a ani o tom nevíme, raději obdivujeme to, co k nám přijde ze zahraničí. Jako motorkář mohu uvést řadu příkladů, ale zmíním se jen o dvou. Svíčky zapalování Brisk vyráběné v Táboře mají světovou úroveň a v mnohém předčí i japonskou nebo německou konkurenci. Jenže na domácím trhu je seženete s velkými obtíženi. Obchody, kamenné i internetové, nabízejí značky Bosch, Champion, NGK, Denso z importu, ale české ne, anebo jen vzácně. Přitom mnozí motoristé na ně nedají dopustit už od dob, kdy ještě nesly logo Pal. Rovněž motorový olej z pardubické rafinerie se shání špatně, zatímco Castrol, Motul nebo Repsol najdete v každé odborné prodejně a benzínové pumpě. Když jsem domácí Mogul poptával v krámě, kde jsem ho dříve kupoval, řekl mi prodavač, že tuto značku už neobjednává. Prý je tak špatná, že ji nikdo nekupuje. Z diskuzí na motorkářském foru však vyplývá, že Mogul si mnozí řidiči cení víc než světové značky. Možná že chyba se skrývá i v nedostatečném marketingu. V každém případě, když dáváme přednost českým potravinám, měli bychom vyhledávat i osvědčené tuzemské značky spotřebního a průmyslového zboží.