Člověk je tvor společenský a pro jeho přežití bylo vždy nutné, aby se dokázal stát součástí skupiny. Touha být všeobecně přijímaný není chvilkovým rozmarem. Je v nás hluboce zakořeněná a dává smysl. Abychom ale dokázali s vlky víti, musíme s nimi býti. A tady narážíme na jeden problém. Přestože komunikovat můžeme s celým světem prakticky 24 hodin denně sedm dní v týdnu, čím dál častěji nejen u generace Z, ale dokonce i u těch starších vídáme, že schopnost zeptat se, domluvit se a řešit některé problémy vázne. Domnívám se, že to má souvislost se sebevědomím a sebeobrazem. Máme strach se zeptat špatně. Máme strach z toho, že se budeme cítit trapně nebo se setkáme s nepochopením a odmítnutím. A skutečně. Vidina odmítnutí a vydělení od těch, kteří jsou pro nás důležití, je součástí každodenního thrilleru v pracovní i osobní oblasti. Jen je potřeba dodat, kdo si ten thriller píše. A to je člověk sám. Zvažme tedy, jak otázku formulovat, jak si otevřít cestu k domluvě tak, abychom si všichni odkázali lépe porozumět a spolupracovat. Ve společnosti, kde nevládne vstřícnost pak už zbývá prostor jen na předpisy, vyhlášky a literu zákona. A to ječ společnost, která dozajista není šťastná, ale charakterizovaná malostí charakteru a osamělostí lidské duše. Kateřina Šimková

Není to tak dávno, co vyšla souhrnná zpráva pod hlavičkou OSN upozorňující na nebezpečí vysoce zpracovaných potravin. A čím že jsou nebezpečné? Mají souvislost s výskytem a rozvojem některých chorob včetně těch obávaných civilizačních a duševních. O posledně jmenovaných se dokonce hovoří čím dál častěji jako o epidemii. Není se co divit. Evoluce člověku trvala léta. Jak by mohlo být lidské zažívání zvyklé na látky nebo technologické zpracování surovin, které není starší než století? Zažili jsme boom ztužených tuků, tuků na smažení, průmyslových cukrovinek obohacených o kukuřičný sirup, glukózovo-fruktózový sirup, modifikované škroby, emulgátory, sladidla, přídavky mléčných bílkovin, hrachového proteinu…Ve výčtu by se dalo pokračovat. Otázka tedy zní, když je možné restrikcemi potírat kde co, nebylo by nasnadě také něco zvýhodnit? Třeba dostupnost přirozené a minimálně zpracované stravy? Je to jednoduchá cesta k odpovědnosti. Dát zelenou možnostem, které umožní eliminovat alespoň některé zdravotní problémy, s nimiž se populace 21. století potýká. Kateřina Šimková

V poslední době slýchám od lidí z businessu poznámky, že žijeme přesně v takové zemi, jakou si zasloužíme. Když nějaká taková věta či úvaha zazní, ptám se, co přesně je tím myšleno. Pokaždé se dostaneme k tomu samému. Ke kvalitě vztahů mezi lidmi. Začíná být normou, že když vztah poslouží svému účelu, vyšumí. Není to přátelství ani partnerství. Spíše hra na ně. Něco, co vypadá vznešeně. Tváří se, že to má hloubku. Přitom je to prospěchářské a jednostranné. A jakmile je dosaženo cíle, expirační lhůta se nemilosrdně naplňuje. A jak řešení vidí podnikatelé? Naučit se žít takové vztahy, které mají hodnotu – kde jsme ochotni na sebe brát závazky a investovat do vzájemnosti. Kvalitní mezilidské vztahy každému jednotlivci pomohou překročit vlastní stín. A stejně důležité jsou i pro úspěch a rozvoj v podnikání. Kateřina Šimková

Nedávno jsem se ptala osobnosti, která je povolaná o české gastronomické scéně hovořit zcela bez obalu, zda je tu něco, z čeho by se majitelé restaurací, bister a kaváren mohli radovat. Podíval se na mne se zdviženým obočím a následně rozhodil rukama. Odpověď zněla jasně. Ne. Není nic, co by provozovatelům mohlo dodat optimismus. Nechtěla jsem se spokojit s tak jednoznačně negativní odpovědí. Kladla jsem otázky dál. A z diskuze vyplynulo, že tu přeci jen malé střípky naděje jsou. Plná hospoda, které se podaří na konci měsíce být v kladných číslech a přístup řádného hospodáře. Aby první důvod k radosti vydržel, je potřeba dbát na ten druhý. Kdo to zvládne, má šanci v srdcích milovníků dobrého jídla a pití zanechat trvalou stopu. Kateřina Šimková

Na tohle téma se vedou spory. Jedni tvrdí, že maso do našeho jídelníčku nebude smět, druzí by je za taková tvrzení nejraději uškrtili. První to zdůvodňují tím, že naše planeta skomírá a z jisté části za to můžeme my, lidi masožravci, a nabádají nás k tomu, abychom se v jídle umírnili a více využívali na talíři zeleninu a ovoce. Což o to, to je určitě správná a potřebná cesta, zvýšit podíl kedlubů, mrkve, salátu nebo brokolice v našem žaludku. Zemědělci ale zase tvrdí, že bez hnoje, tedy chlévské mrvy, za chvíli budou pole neúrodná, že zkrátka hovězí dobytek, čuníky, ovce lidstvo potřebuje, aby bylo z čeho posléze produkovat obilí, řepu, brambory, okurky, rajčata. Protože řádně vyhnojené pole, tedy organicky, ničím nenahradíš. A že hydroponie lidstvo nezachrání. Myslím, že všichni máme kousek pravdy. A fakta, která k něčemu vedou, nejsou ani bílá, ani černá, ale šedá, jindy více, jindy méně. Uprostřed nich by měl kralovat zdravý rozum sedláka a jeho zkušenosti, stejně tak jako ozdravná pravda o tom, proč je zelí, cibule nebo kapusta pro člověka prospěšná. Eva Brixi

Každý den jiné informace. Že by se svět vyvíjel rychlostí světla a co den, to jiná situace? Připusťme i tuto možnost. Ale jak číst tuhle dynamiku v případě menší firmy, živnostníka, prostého nepodnikajícího občana? Jeden den se dozví, že ceny energií porostou do závratných výšek, druhý den mu přijde zpráva, že jeho dodavatel plynu zlevňuje. Brzy poté mu internet oznámí, že zlevňují pohonné hmoty, ale na dvou čerpačkách, kde chtěl natankovat, se jejich ceny naopak zvedly. Jak se v té změti protichůdných informací orientovat, ví málokdo. Jedno to jistě není ani těm subjektům či lidem, kteří mají dobrý finanční polštátř, našetřeno, kteří k tomu dokáží peníze náležitě zhodnotit. Jenže, to je zavádějící útěcha. Chápu, že jistota je pojem, který má své hranice a ty jsou právě v současnosti překonávány směrem k velké promněnné. Jakou variantu k jistotě zvolit, babo raď. Jak se vypořádat se změnami, které si pohrávají s naprogramováním člověka? Když přestávají platit přísloví i pořekadla? Třeba o tom, že Nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Nebo že Bez práce nejsou koláče… Eva Brixi