Jak kvalitní máme v Česku život? Podle kriterií OECD moc ne, protože jsme mezi 36 zkoumanými zeměmi až na 22. místě. Silně pod průměrem jsme prý v kvalitě zdraví, bydlení, bohatství a zcela jsme propadli v sociálních vazbách a občanské angažovanosti. Tak jako celá řada dalších žebříčků má i toto srovnání jen velmi malou vypovídací schopnost. Nedovedu si například představit, jak se měří síla sociální vazby a podle čeho se posuzuje pevnost zdravotní kondice. A velikost bohatství? Švédové prý žijí podle OECD nejkvalitněji. Ale jsou natolik chudí, že si nemohou dovolit mít děti a nebýt přistěhovalců, už by byli na vymření. S kvalitou u tak citlivé a neuchopitelné veličiny, jakou je život, bych raději vůbec neoperoval. A následovat falešné vzory? S tím máme po 40 letech socializmu zkušeností opravdu dostatek. Pavel Kačer

Lidé podléhají okamžitým emocím a dělají na základě toho nevratná rozhodnutí. Když po ničivé tsunami havarovala jaderná elektrárna Fukušima, rozhodli se Němci ukončit provoz těchto zařízení na svém území. Zdálo se, že jádro už to má definitivně spočítáno. Jenže bez „atomu“ nelze snižovat emise a zároveň rozvíjet energeticky náročný průmysl. Už si to uvědomují i naši severní sousedé. V České republice se znovu mluví o výstavbě nových reaktorů v Dukovanech a Temelíně. Obavy z bezpečnostních rizik pominuly. Je totiž zřejmé, že jadernou energetiku neohrožuje technologie samotná, ale jen lidé, kteří s ní zacházejí. To je poselství, které si máme odnést z katastrof ve Fukušimě a Černobylu. Pavel Kačer

Zpráva z dnešního tisku mi stále nejde na rozum. Hovoří o mladé ženě, která se dva roky léčila s „podivnou“ nemocí, až se nakonec zjistilo, že byla jen přepracovaná. Zdravotní pojišťovna za to zaplatila 300 tisíc korun. Kolik to stálo pacientku peněz, nervů a zdraví, se neuvádí. Otázek se v této souvislosti nabízí hned celá řada. Proč jsme ochotni snášet od profesionálů takové zacházení, a proč nezapojíme i vlastní rozum a odpovědnost? Jak funguje kontrolní systém ve zdravotnictví, když dovolí mrhat takovými prostředky na zbytečnou terapii a na nutnou lékařskou péči finance chybí? A kde zůstala stavovská čest člověka, který složil Hypokratovu přísahu? Máme chápat lékaře jako každého jiného odborníka, milosrdného samaritána nebo podnikatele, jenž se bezostyšně chopí každé „podnikatelské příležitosti“? Pavel Kačer

Potkají se dva Češi. Poptají se na zdraví, na poměry, na rodinu – a hořekují, nadávají, „rvou si vlasy“... V našich končinách se to tak sluší. V Americe se naopak každý snaží udělat dojem a lakuje skutečnost na růžovo. Zajímavý průzkum Poštovní spořitelny odhalil, jak to vlastně s tou spokojeností se životem v našich městech a na venkově je. Dospěl k nečekanému zjištění: Anonymně si 80 procent dotázaných pochvaluje poměry, v nichž se nachází. Proč to ale nepřiznáme veřejně? Asi se bojíme závisti sousedů. Vždyť se mezi lidová rčení zařadilo i tohle: „Žrát můžeš, ale nesmíš mlaskat!“ V Čechách prostě mají všichni strach na sebe upozorňovat a radují se jen sami se svými nejbližšími pěkně v ústraní. Pavel Kačer

Hospoda na mýtince je typicky český fenomén. Vesnice bez pořádného pohostinství, kam mohou chlapi každý den zajít na pivo, je jen shlukem domků. A přece jim zvoní hrana. Může za to připravovaná elektronická evidence tržeb (EET) a zákaz kouření. Kolik hostinských raději zavře živnost než by se podřizovali novým zákonům? Viceprezident Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR Pavel Hlinka se obává, že jich nebude málo. Ne že by podnikatelé ve stravování a ubytovacích službách odmítali platit daně a nechtěli mít nad sebou kontrolu "velkého bratra", ale přejí si rovnost podmínek: Ať EET platí pro všechny bez výjimky, nebo pro nikoho! Věřme, že se rozumná dohoda najde a vesnice, které jsou nejvíc ohroženy, nepřijdou o svá "spolková a kulturní střediska". Pavel Kačer  

Česká národní banka i odboráři radí, že by bylo třeba zvednout mzdy, aby lidé víc utráceli. Pak poroste hrubý domácí produkt, zisky firem i odvody státu a všichni budou moci ještě více utrácet. Jak prosté, milý Wattsone! Jenže dobrých rad se zatím nikdo nechce chytit. Proč asi? Protože rozdávat jaksi není z čeho. Podnikatel musí nejprve prodat, pak vyinkasovat peníze a teprve potom může přidat svým pracovníkům i sobě na odměně, pakliže mu to hospodářský výsledek dovolí. Žít a rozdávat na dluh umí jenom stát. Pokud se takhle bude chovat akciová společnost, s.r.o. nebo živnostník, velmi rychle se přiblíží k bankrotu a návštěvě exekutora. A jsme zase na začátku: Utrácet nebo neutrácet?, toť otázka přímo hamletovská.   Pavel Kačer