Zapomenuté odvětví, které nás proslavilo po světě. Zahradnictví, šlechtitelství, láska ke krásnému. Vzpomínáte? Truhlíky na oknech zaplněné plejádou pestrých květů petúnií nebo muškátů, které přivolávaly s nadšením sluneční paprsky a oznamovaly, že léto je v plném proudu. Kde se však ta pestrá škála variet vzala. Kdo v tom má prsty? Doslova. Možná byste se divili. Mnohé z nich vyšly zpod rukou právě českých lidí. Z jejich láskyplné péče, umu, trpělivosti. Ze všech těch vlastností, jež českého člověka dělají člověkem budoucnosti i přítomnosti, maximálně oddanému svému poslání. Ne. Tohle už není jen profese. Pochybuji, že by se někdo dokázal věnovat šlechtění květin i jiných rostlinek, aniž by svou práci nevnímal zároveň jako životní radost a poslání. A takovým lidem vděčíme za mnohé. Obyčejná všednost, na kterou už jsme si přivykli, skrývá příběhy a životy pěstitelů i šlechtitelů. Kde jinde než mezi voňavými květy, zářivou zelení, která tvoří překrásnou spojnici mezi přírodou a kulturou, bychom snad chtěli relaxovat ve světě plném techniky? Teď už víme, že skvostem nejsou jen rostliny, nýbrž i lidé, kteří se jim věnují celou svou duší. Díky jejich snahám se můžeme těšit třeba takovými klenoty mezi hrnkovými rostlinami jako je Petunia Hybrida Purple Velvet F1 nebo Begonia  Boliviensis Copacabana F1. Kateřina Šimková

Podnikatelů se nikdo neptal, když EU vyhlásila sankce vůči Rusku. Jejich odpověď by jistě byla jednoznačná, totiž záporná. Spolupráce s velkým obchodním partnerem se zbrzdí a poškozeny budou obě strany. Už hospodský Palivec říkal dobrému vojáku Švejkovi: „Pro mě je host jako host. Zaplať a říkej si, co chceš!“ Evropa se zřekla exportu do Ruské federace a teď se rozhlíží, kam s potravinami a dalším zbožím, které se vrátilo od východních hranic. Na jejím území se očekává cenová válka a vyhraje, jako vždy, ten slabší. V České republice se najednou přestalo hanlivě mluvit o nacionalizmu a naopak se teď hraje na strunu vlastenectví. Máme kupovat jen české výrobky, ať to stojí, co to stojí. Budiž, ale řekne nám někdo, jak může zákazník vůbec domácí původ zjistit? Výrobky jsou výsledkem mezinárodní dělby práce a komu čí továrna patří, to dnes s jistotou neví nikdo, ani berní úřad. Pavel Kačer

Také máte pocit, že ceny stoupají víc, než se oficiálně přiznává ve statistikách ČSÚ a ČNB? Pokud ano, nejste sami. Do jisté míry se vnímání inflace řídí psychologií spotřebitele. Zatímco zlevnění nějakého zboží si často ani nevšimneme, zdražení byť o haléře se nás dotýká velmi nepříjemně a člověk se hned začne ptát, co bude následovat dál. Jenže ono nejde jen o dojmy a pocity, ale o exaktně měřitelnou hodnotu. Proto už ekonomové začali pracovat s termínem index vnímané inflace. UniCreditbank už zveřejňuje oba údaje a rozdíl je i víc než sto procent. Nejvíce se hodnoty rozcházejí u seniorů. Co je jim totiž platné, že se zlevnily lokomotivy, když ceny jídla, bydlení a dalších základních potřeb šly citelně nahoru? Pavel Kačer

Business je velké divadlo, shodli jsme se onehdy s kolegou, a pak s jedním majitelem jisté firmy, a ještě s dalším, dalším a dalším. Nikdo to nemyslel zle, ale trochu toho popichovačného i pochybovačného tónu v tom konstatování přece jen bylo. Jako by se v té větě zračily všechny ty ústrky, jimiž každá firma ve svém osudu prošla, jako by každý vzpomenul na úskalí, jež se na klikaté cestě k úspěchu na trhu vynořila, na překážky, pro které musel ustoupit dobré víře v cokoli. Již přes 20 let se mluví o tom, jak je třeba kultivovat podnikatelské prostředí, čas od času se pereme s etickými kodexy, jejich náplň často v praxi vůbec nic neznamená. Usilujeme o to, abychom naplnili plán zakázek, sehnali kšeft, aby bylo zaměstnance z čeho zaplatit, nepatrně investovat. Postrádám radost, optimismus, nadšení. Ne, nejsem jen snílek. Jsem i potrestaná, vím, zač je čeho loket. Ale pořád si říkám, že i ta prkna, která znamenají svět, musí vyprávět pohádky s dobrým koncem. Eva Brixi

Všimli jste si, co lidí věří na pohádky? Nemyslím děti, které bez nich neusnou, ale dospěláky. Jsou přesvědčeni, že existují snadná, rychlá a bezbolestná řešení na všechny neduhy světa. Že se objeví někdo, kdo nás učiní šťastným, zbaví nás dluhů a nepříjemných povinností. Nepatří k nim podnikatelé. Ti, kteří si mysleli, že snadno zbohatnou, rychle vystřízlivěli. Vědí, že k úspěchu vede jen cílevědomá, soustavná a tvrdá práce. A že ani pak se výsledek nemusí povést. Dostat něco za nic prostě nejde. Nefunguje to. Ano, někdy se zadaří, že získáme nějaký prospěch velmi velmi lacino, dá se říci nezaslouženě. Ale vážíme si toho? Je známá věc, že hodnotu posuzujeme jen podle investic, kterou do projektu vložíme. Čím víc nás to stojí potu, úsilí, nervů a koumání, tím větší radost pak máme, když se dílo podaří. Je to jednoduchá rovnice, účtařské pravidlo: Má dáti – dal. Pavel Kačer

Dřív tomu tak opravdu bylo. V době mého dětství i mládí byly břehy českých rybníků, přehrad, písníků a řek v létě obsypány těly naháčů bez rozdílu věku. Neříkám, že všichni se nechali zlákat ke koupání, natož pak plavání, ale alternativa v té době téměř neexistovala. Ano, Zlaté písky, Balaton, chladný Balt, ale jen na pár dní v roce. Dnes lid tráví horké dny u svých bazénů. Nejenže si takový luxus můžeme dovolit, ale stále víc propadáme individualizmu a straníme se cizích. Když dnes přijedu ke své vodní pláni, mívám ji jen pro sebe. Občas ji sdílím s nějakým psem, kterého jeho pán přišel vykoupat, v ústraní sedí u prutů osamělý rybář. Cítím se jako největší boháč, protože tolik prostor k plavání nemá ani nejbohatší Čech pan Kellner. Pavel Kačer